Priscilla Presley na premiéře: Postavička jako lusk

Priscilla Presley uvedla ve světové premiéře dokumentární film „Elvis Presley: The Searcher“ v Austinu, ve státě Texas.

Priscilla Presley
Priscilla Presley

Před samotnou premiérou se zúčastnila diskuse s filmovými fanoušky spolu s producenty snímku. V novém filmu o Elvisovi Presleym se objeví i množství fotografií z jejího soukromého archivu.

„Často se vracel do Memphisu, protože Hollywood neměl rád. Potřeboval se vrátit tam, kde cítil, že věci jsou skutečné, „popsala Priscilla Presley během setkání s novináři, jak informovala stránka BigCountryHomepage.com a dodala:“ Příběh o Elvisovi se nedá vyprávět za hodinu či dvě, proto říkám, abychom se společně vydali na cestu. „Dokumentární snímek“ Elvis Presley: The Searcher „přináší dvě části, každou v trvání hodiny a půl. Obsahuje také rozhovory o životě a tvorbě umělce se Scottym Moorem, Redem Westem, Brucem Springsteen, Tomem Petty a Priscillou Presleyovou.

Slavný zpěvák zemřel v roce 1977 jako 42-letý, v roce 1973 se rozvedl s Priscillou, se kterou byl ženatý od roku 1967. Dokument se dostane i na obrazovky HBO, televize ho odvysílá v dubnu.

Herečka přišla na premiéru spolu producenty. Tip-top postavičku předvedla před fotografy v elegantní černo-bílé kombinaci. Už před lety se začala někdejší manželka Elvise Presleyho vzpírat přírodě a stárnutí toužila zastavit zuby nehty.

Jsem katolík – Jiří Strach, režisér

Jsem katolík – Jiří Strach, režisér

Jiří Strach
Jiří Strach režisér

Od dětství se objevoval jako herec ve filmových rolích. V letech 1999–2002 byl odborným asistentem katedry režie FAMU, od roku 2005 je pedagogem katedry tvorby Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku.

Od studií se věnuje více režijní tvorbě, převážně pro televizi. Prvním celovečerním hraným filmem, kterým vstoupil do kin, je vánoční pohádka Anděl Páně z roku 2005. V televizní premiéře se stala nejsledovanějším filmem roku 2006. Druhý film Vrásky z lásky (2012) byl návratem herecké dvojice Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý.

Elisabeth Singleton Moss – herečka z Hollywoodu

V roce 2007 obdržel od České filmové a televizní akademie (ČFTA) cenu Elsa za režii dramatu Operace Silver A, a rok poté za BrainStorm.

V roce 2010 jej pražský arcibiskup Dominik Duka jmenoval členem Mediální rady České biskupské konference.

V soutěži Prix Europa 2014 v Berlíně v kategorii TV Fiction zvítězil jeho film Osmy a získal cenu Best European TV Drama.

Je členem České filmové a televizní akademie (ČFTA).

Režisér Blade Runnera 2 chce natočit novou Dunu

Denis Villeneuve, který se svými snímky jako Zmizení, Sicario zda nejnovějším Prvním kontaktem zařadil mezi režisérskou elitu, má zálusk na novou filmovou adaptaci kultovního sci-fi Franka Herberta, Duna.

film Duna
film Duna
režisér Denis Villeneuve
režisér Denis Villeneuve

První kontakt již od kritiků sbírá pozitivní recenze. Než ho ale budeme mít možnost shlédnout na stříbrném plátně, režisér už bude až po uši ponořený v natáčení pokračování Blade Runnera, na jehož z producentského postu dohlíží Ridley Scott. Villeneuve ale má žánrový apetit i na další sci-fi kousek a jak se vyjádřil, nejraději by se chopil adaptace Duny.

Pokusů o novou Dunu bylo v poslední dekádě několik, ten poslední se plánoval za branami Paramountu a jistý čas s ním byly spojovány jména Peter Berg (Deepwater Horizon) a Pierre Morel (96 hodin), ale než se projekt realizoval, práva na značku propadly zpět do rukou správce pozůstalosti Franka Herberta. A právě práva jsou momentálně největším zádrhele.
Denis Villeneuve
„Sci-fi jsem chtěl natočit již velmi dlouhou dobu. Vesmírná odysea je filmem, který mě už jako teenagera silně poznamenal a Blízká setkání třetího druhu patří také k mým favoritům. Neustále hledám vhodný sci-fi projekt, ale je velmi těžké najít originální a silný materiál, který není jen zamaskovaná akčním filmem. Mým dlouholetým snem je adaptovat Dunu, ale získání práv je zdlouhavý proces a nemyslím, že bych uspěl. Mám ale rozpracované dva jiné sci-fi projekty, které jsou zatím ve velmi rané fázi a tak je prozatím ještě příliš brzy o nich mluvit. “

Duna byla vždy výzvou i pro ty nejvášnivějších příznivce Herbertové série z řad režisérů. V roce 1984 ji zfilmoval David Lynch, v jehož podání měla hrubá stopáž čtyři hodiny. Studio Universal ale zamýšlelo film zkrátit na dvě hodiny a tak vzniklo mnoho sporů ohledně finálního střihu, co se na filmu negativně odrazilo. V roce 2000 vznikla televizní minisérie, která věrně přenesla na obrazovky příběh knihy, ale rozpočet a pokulhávající atmosféra ji stáhli do průměru. O nikdy zrealizovaném pokusu chilského filmaře Alejandra Jodorowsky natočit Dunu dokonce vznikl i kritiky vychvalovaný dokument „Jodorowsky ‚s Dune.“

Villeneuve První kontakt dorazí do našich kin 10. listopadu.

Nashledanou v pekle, přátelé!

Nashledanou v pekle, přátelé! (Po tal. Arrivederci all ‚inferno, amici !, po angl. See You in Hell, My Friends!) Je koprodukční Slovensko-italský film.

Bizarní příběh o skupině podivných lidí, kteří se na venkovském sídle oddávají radovánkám. Jejich činnost je protkána úvahami o smrti, meditacemi, surrealistickými motivy a narážkami na národní téma.

Architekt: Miloš Kalina, Slavomír Procházka
Návrhy kostýmů: Enrico Ruffini
Střih: Patrik Pašš
Vedoucí výroby: Ján Svikruha, Viliam Čankov
Exteriéry: Liptovský Mikuláš a okolí, Ráztoky, Liptovský Ján, Korytnica, Žiarska dolina, Štrbské pleso, Lakšárska Nová Ves
Premiéra: listopad 1990
Poznámka: Původní film byl natočen v roce 1970. Před uvedením se slovenskými tvůrci od této verze distancovali. V roce 1990 se Juraj Jakubisko k projektu vrátil a do značné míry ho propracoval. Dotočil několik sekvencí a pozměnil dialogy.

Juraj Jakubisko (* 30. dubna 1938, Kojšov) je slovenský filmový režisér, scénárista, kameraman, výtvarník. Jeho filmy se vyznačují osobitou poetikou, bizarností a hravostí. Jeho manželkou je slovenská herečka a filmová producentka Deana Horváthová-Jakubisková.

Juraj Jakubisko se narodil 30. Dubna 1938 ve vesnici Kojšov na východě Slovenska. Vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu v Bratislavě, kde se poznal s Elem Havetta. Na Filmovou Akademii múzických umění v Praze se společně dostali akorát v době nástupu československé nové vlny. Během studia natočil mnoho krátkých filmů a dokumentů. Po úspěšném absolvování pražské FAMU v roce 1966 následovalo velmi produktivní a dosud nejzajímavější Jakubiskovo období. V příběhu necelých čtyř let natočil tři dlouhometrážní filmy. Debutoval úspěšným filmem Kristova léta (1967) a pokračoval filmy zběhl a poutníci (1968) a Ptáčkové, sirotci a blázni (1968). Kvůli nepříznivé politické situaci v Československu nemohl po normalizaci dokončit svůj v pořadí čtvrtý dlouhometrážní film Na shledanou v pekle, přátelé (tento film dokončil až v roce 1990). V roce 1971 dostal zákaz na točení hraných filmů a byl přesunut do Krátkého filmu v Bratislavě, kde se mohl věnovat jen krátkometrážní, či strednometrážnym filmem. V tomto období Jakubisko natočil filmy Stavba století (1972), Ondrej Nepela (1974), Výstavba tranzitního plynovodu SSSR, NDR, Západní Evropa (1974), Filmy v měsíci ČSSP (1976), Dožínky ’77 (1978). I přes silné cenzuře se mu v tomto období podařilo natočit film na objednávku Bubeník červeného kříže (1977), který vzbudil rozruch výjimečnými výtvarnými kvalitami. V roce 1975 se oženil s Ludmilou Vášová, se kterou má dceru Janette. V roce 1984 se Jakubisko rozvedl. Na konci osmdesátých let mu bylo dovoleno natočit další hraný film a tak vznikl snímek Postav dům, zasaď strom (1979). Po filmu (i přes diváckému úspěchu) přišli opětovné kritiky ze strany státních funkcionářů. Znovu přišli sankce, ale ne takové kruté. Mohl natáčet pouze historické filmy, pohádky a komedie. Do roku 1989 natočil třídílný televizní film Nevěra česky (1979), pohádku Perinbaba (1985) a sedmidílný televizní seriál Teta (1987), který později sestříhal na filmovou verzi s názvem Pihovatý Max a strašidla (1987). V tomto období natočil oceňovaný film Tisícročná včela (1983). Tři měsíce před pádem komunistického režimu měl premiéru jeho poslední film z osmdesátých let Sedím na větvi a je mi dobře (1989).

Islandská zpěvačka Björk představí na Colours of Ostrava nové album Vulnicura

V roce 1985 se znovu oženil. Spolu se svou novou ženou Deanou Horváthovou-Jakubiskovou založili v roce 1991 produkční společnosti J & J Jakubisko Film, kterou Deana Horváthová-Jakubisková vede. Spolu mají syna Jorik. V roce 1990, už bez jakéhokoliv politického tlaku natočil televizní film Téměř růžový příběh (1990). V roce 1992 pokračoval filmem Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Od roku 1993 žije v Praze, kde natočil svůj další film Nejasná zpráva o konci světa (1997), který byl také prvním filmem v produkci J & J Jakubisko Film. V novém tisíciletí natočil filmy jako Post coitum (2004) a Bathory (2008).

Práce srbské diplomacie v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)

Dětství a jeho vliv na filmy [upravit | editovat zdroj]
Juraj Jakubisko se narodil 30. Dubna 1938 v malé východoslovenské vesnici Kojšov, která se nachází u města Spišská Nová Ves. Kojšovčania žili tradičním vesnickým životem, s vlastními tradicemi a zvyklostmi. Těmito tradicemi se Jakubisko inspiroval i ve své filmové tvorbě. Například odkaz na tradici zavěšování zvonků na novomanžeskú postel použil ve filmech jako zběhů a poutníci, či Perinbaba. Také místní pohřební rituál přímo až dokumentaristicky znázornil ve filmu Kristova léta.

Pojištění zaměstnanců do zahraničí

Z Kojšová se později přestěhovali do města Košice, které byly v té době kozmpolitným městem. Bok po boku zde žili Slováci, Maďaři, Rusíni, Židé a Češi. V Košicích Juraj Jakubisko návštěvami kina Čas, kde pozerával grotesky s Charlie Chaplinem nebo Busterem Keatonem poznal nový svět – svět filmu. Kromě kina se rád díval i na „divadlo“ u dominikánů. Seskupení pošťáky zde aranžovalo různé živé obrazy z Bible spolu s živými obrazy Lenina a Stalina. Někomu by se toto spojení mohlo zdát zvláštní, ale samotný Juraj Jakubisko z tohoto spojení udělal jeden z principů jeho filmové poetiky.

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …
DENNIS KELLY: DNA
Autor: Kateřina Cvečková

Divadlo Andreja Bagara Nitra | 14. 09. 2012

překlad: Danica Haláková
hudební spolupráce: Peter Zagar
scéna a kostýmy: Diana Strauszová
režie: Svetozár Sprušanský

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi
Všichni proti jednomu, jeden nad všemi

Osoby a obsazení:

Phil: Juraj Ďuriš
Lea: Alena Pajtinková
John: Martin Fratrič
Danny: Peter Oszlík / Martin sálech
Mark: Roman Poláčik
Jan: Andrea Sabová a.h.
Brian: Marián Viskup
Richard: Daniel Ratimorský
Cathy: Kamila Antalová a.h.
Adam: Peter Oszlík / Martin sálech

Konstruktivismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Premiéra: 14. září 2012 ve Velké sále DAB Nitra

Anglický dramatik Dennis Kelly píše současným jazykem o aktuálních tématech a problémech dnešního člověka i celé společnosti. Jeho hry byly přeloženy do několika jazyků a inscenuje se po celém světě. Jednou z jeho nejúspěšnějších a najinscenovanejších je DNA, kterou napsal pro Národní divadlo ve Velké Británii v rámci celonárodního divadelního programu Connections 2007. Hra rozebírající témata a problémy současného způsobu života teenagerů se stala nejen oblíbenou po celé Evropě, ale postupně se dostala i do osnov anglických středních škol. Divadlo Andreja Bagara v Nitře se prostřednictvím projektu TY koksem! zaměřuje právě na inscenace otevírající témata o mladých a pro mladé. V rámci této dramaturgické linie, v níž vznikly i divácky úspěšné inscenace LAVV a DARK PLAY, je tedy právě Kellyho hra vhodným inscenační materiálem. Šéfdramaturg a režisér Svetozár Sprušanský uvedl DNA v české premiéře spolu s dalšími dvěma Kellyho texty: Sirotci a Láska a peníze. Tato slovenská trojpremiéra jen dokazuje tendence a ambice dramaturgie Divadla Andreje Bagara přiblížit se evropským divadelním scénám, tak oslovit současného slovenského diváka.

Ústředním tématem DNA je šikana ve smyslu fyzickém i psychickém, obecně narůstající násilnické sklony a naopak snižující se schopnost empatie mladých lidí. Druhou velmi čitelnou a podstatnou linií textu i inscenace se stává otázka jednotlivec vs. kolektiv, jejímž prostřednictvím je předestřen nejen devastující vliv skupiny na identitu jednotlivce, ale i téma kolektivní viny / neviny, odpovědnosti / nezodpovědnosti za vlastní činy a rozhodnutí. V rámci inscenačních projektu TY koksem! nitranské divadlo nabízí po každém představení i setkání a diskusi s psychologem na témata: parta, tyranie, odpovědnost, násilí, vina.

Základní konflikt je pojmenován už na začátku – parta mladých lidí šikanuje svého spolužáka Adama, přičemž se stane nehoda a on spadne do hluboké jámy. Skupina teenagerů ho považuje za mrtvého a vyhledá spolužáka Phila ( „ten, kterému to nejvíce pálí“), který vymyslí plán, jak se ze situace dostat. Mají vytvořit falešné stopy a falešného pachatele – muže ve středních letech v pošťácké uniformě s porouchanými zuby. Problém nastane, když policie najde muže, který přesně odpovídá jejich popisu a shoduje se i jeho DNA se vzorkem z Adamova svetru. Vzniká tak druhá morální otázka, kterou parta znovu „smete pod stůl“ a nechá nevinného člověka trpět za jejich činy. Další problém přichází s objevením Adama, který ve skutečnosti nezemřel, jen se skrýval v lese – kdyby se však nyní objevil mezi lidmi, ostatní by z toho vyšli jako viníci a lháři, proto Phil rozhodne, že ho opravdu zabijí. Určitá (ne) logika příběhu a reakcí postav dělá Kellyho text až jemně absurdním. Mnohé z postav působí plasticky, na druhé straně však jednoznačnost charakterů a nepřirozenost emocionálních reakcí postav může symbolizovat i šablonu kolektivu, ve kterém se jednotlivec podřizuje většině resp. jednotlivec rozhodne za většinu, která se mu podřídí. Tak jako jsou stejné jejich kostýmy – školní uniformy, tak jsou si podobné i všechny postavy, které se však díky hereckému podání liší alespoň v detailech motivací a chování.

Téma kolektivu i jeho hierarchie tedy hraje v inscenaci důležitou roli. Nejen svobodná vůle, ale i emoce a svědomí postav jsou potlačeny ve prospěch udržení pohody a šťastného mikrosvěta v partii. Tak, jak se jednotlivec podřizuje skupině, herectví je podřízeno konkrétnímu inscenační tvaru DNA a jeho ideje. Navzdory mírně nejasným motivacím a nedostatečnému prostoru pro vývoj charakterů i pro budování vzájemných vztahů (což zčásti vyplývá již z Kellyho textu) se většině herců daří vystavět jako takous postavu a alespoň nastínit minimální změny ve vývoji jejího charakteru. I když jsou spíše vzájemné vztahy jen načrtnuté a dále se nerozvíjejí, herci na sebe reagují a určité napětí na scéně vytvářejí společně. V tomto případě i samotná síla herecké výpovědi stojí na sehrát hereckém souboru – tedy kolektivu.

Juraj Ďuriš buduje drobnokresbou postavy Phila, a to zejména přes střídmé, ale zřetelné výrazové prostředky – jeho mimika je téměř beze změny (nepřítomně hledící) a pohyby jsou úsporné, co má podíl na tom, že z jeho postavy skutečně cítit až nelidský chlad. Jediné situace, ve kterých se Phil projeví, jsou právě ty krizové – tehdy Ďuriš zaujme silným hlasem a až mrazivě klidným a cílevědomým projevem. Vedle vymýšlení chladnokrevného plánu zahlazení stop klidně popíjí kolu a v jistých momentech znát na jeho tváři až zvrhlý pohled s jemným úšklebkem. Přestože zpočátku působí jako nejpasivnější postava, nakonec je to právě on, kdo o všem rozhoduje. Z podivínského samotáře se stává vůdce skupiny, jehož všichni bezmyšlenkovitě poslouchají. Ďuriš Phil celou dobu zůstává stejně chladný, bez jakékoliv emocionální reakce na situace a gradující problém. Bez mrknutí oka vymyslí brutální plán a nakonec i rozhodne o smrti znovunalezeným Adama – a to vše pro dobro partie (Phil: „Co je důležitější, on nebo partie?“ „… Konečně jsou všichni šťastní“). Phil tedy dělá všechny rozhodnutí kvůli zachování harmonie ve skupině a z přesvědčení, že jedná právě to nejlepší. Nakonec to vyplývá i z jeho repliky: „když se kácí les, třísky létají“ – každé vyšší dobro vyžaduje své oběti a v tomto případě se kolektivní obětí stává Adam. V postavě Phila se navíc odráží i neschopnost mladých navázat jakýkoliv citový vztah. Ďuriš jako Phil téměř nikdy nereaguje na Leu (Alena Pajtinková), neodpovídá, mlčí, jen dokola je – jakoby jídlo bylo náhradou za jeho absenci citů, za neschopnost projevit i přijmout jakoukoliv náklonnost. Lea se vedle něj demonstrativně škrtí kravatou a on strnule otevírá balíček s čipsy. Lea mu vypráví o své nejšťastnější chvíli v životě, kterou prožila právě s ním, a Ďuriš mlčky přežvykuje bonbóny. Nakonec však jediná situace, která s ním pohne, je právě definitivní odchod Ley.

Alena Pajtinková dostala prostřednictvím Ley v inscenaci největší prostor. Její postava je jedinou resp. nejjednoznačnějším nositelkou jistých morálních zásad a zdravého úsudku a zároveň apelem na svědomí a pocit zodpovědnosti ostatních. Pajtinková se snaží pracovat se dvěma polohami – rázná a racionální (která se odhaluje zejména během návratu Adama, když je třeba situaci řešit) a zároveň citlivá a emocionální (zejména během scén s Philem). Vedle všech událostech se Lea stále snaží navázat vztah s Philem, a to i přesto, že on ji pasivní odmítá. Nakonec nezvládne neustále ticho, pokrytectví, přetvářku a pocit viny a odchází. Pajtinková disponuje širokým hlasovým rozsahem, který dokáže vhodně využít. Daří se jí klást důraz prostřednictvím práce s intonací, ale aniž by je zbytečně ukřičenými. Zároveň herečka buduje určitý charakter své postavy a nezůstává jen u plošném ztvárnění a šabloně teenagerky.

Hostující herečka (studentka pátého ročníku Katedry herectví VŠMU) Kamila Antalová představila Cathy jako drsnou až bezcitnou puberťačka, při čemž však procházela jemnými změnami odstínům charakteru, či spíše typu postavy. Ze začátku to byla pro Cathy celé jen jedna velká sranda ( „Alespoň je trochu vzrůšo!“), Ze které chtěla vytěžit maximum (účinkování v televizní reportáži o zmizení Adama). Když ale v závěru požádá Phil Cathy, aby „to“ udělala (spolu s Brianem udusila Adama igelitovou taškou), na její mimice znát nervozitu. I její neustálé pití alkoholu zpočátku působí jako prvoplánový prostředek na vykreslení charakterové rysy postavy „nad věcí“, ale v závěrečné scéně Cathy pije evidentně proto, aby zvládla nápor situace. Kamila Antalová si navíc vytvořila prostřednictvím Cathy určitou polohu, která se přibližovala chování teenagerů, aniž by skĺzala do hyperbolizovaného afektu.

Andrea Sabová v roli Jan střídala polohu, kdy je „nad věcí“ a kdy si začíná uvědomovat rozměry a dopady situace (přechody bezprostředního smíchu do hysterického). Později se však Sabová jediným výrazovým prostředkem stává nervózně žvýkání žvýkačky. Stejně plasticky působí postava Marka v podání Romana Poláčik. Dvojice Jan a Mark vypadá jako prvotní viník celé situace, postupně se však tito dva pouze „vezou“ a plní Philove rozhodnutí a úkoly. Poláčik Mark je na první pohled výbušný, v principu však neví jak dál, neví, co se sebou, ani s celou situací. Se zvětšujícím se napětím evidentně ztrácí nervy. Poláčik se snaží pracovat s tónem hlasu (je v něm místy cítit stoupající nervozitu až zoufalství) i s vnějšími projevy agrese (bušení do stěn a vyvolávání bitvy).

John (Martin Fratrič) je na samém počátku lídrem partie, s přicházejícím problémem však ztrácí toto postavení i pevnou půdu pod nohama. Herec se díky své fyzické výšce i důrazem v intonaci (až ofenzivním křikem) staví do autentické polohy agresivního vůdce skupiny, který musí mít všechno pod kontrolou a všech na své straně. Richard Daniela Ratimorského se jeví jako téměř jediný racionální smýšlející, nakonec je však i on sám pod tlakem skupinového vědomí. A přesto, že nesouhlasí se vším a tuší následky, podřídí se Philovi. Charakter postavy Richarda působí již v textu příliš plošně a v inscenaci to není jinak, zřejmě i proto je Ratimorský na jevišti nejméně výrazný. Postavu Briana (Marián Viskup) již od začátku ovládá zejména pocit strachu (evidentní i přes pláč už v úvodní scéně) přecházející až do zoufalství, což ho nakonec spolu s pocitem viny dožene až k šílenství. Marián Viskup plynule a autenticky prochází zmíněnými stádii, už od začátku je na pokraji psychického zhroucení. Viskup se vyhýbá jakékoliv groteskní poloze a postavu Briana buduje prostřednictvím psychologického herectví, čímž působí autenticky a dotváří dramatičnost situace.

V postavách Dannyho a Adama alternují Petr Oszlík a Martin sálech. Oba herci disponují podobným hereckým projevem, v tomto případě však „vítězí“ zkušenosti. Danny je prototyp postavy „šprti“, který má svůj cíl (studovat zubní lékařství) a do ničeho se nechce zaplést. Navíc je zbabělec a každá situace ho vyvede z míry, což je demonstrováno nejen přes jeho neustálé zoufalé naříkání, ale i neustálým, až obsesivní otíráním rukou a žmolkování kapesníky (v podání obou herců). Právě pocit strachu nutí Dannyho jednat ve prospěch skupiny (nejdříve strach z Johna, později strach z následků situace). Oszlík i sálech vytvářejí v postavě Dannyho polohu na hranici grotesky, čímž nadlehčuje tíživou atmosféru celé inscenace. Oszlík disponuje správnou mírou odstupu a nadhledem nad postavou. Díky práci s mimikou (svraštělé čelo a skrčený nos), i nervózním trhaným pohybům a infantilních tónu hlasu působí jako groteskní strašpytel a nekňuba. Šalachovým nejzřetelnějším výrazovým prostředkem se stává nervózně pobíhání nahoru dolů po jevišti a časté změny intonace a tónu hlasu (až do pisklavých výšek či dětského mručení). Postava Adama, který se objevuje v závěrečných scénách inscenace, je výrazná již v samotném autentickém líčení a maskovaní (celý je špinavý a krvavý, má oteklou tvář a špinavou roztrhanou košili). Oba herci (Oszlík i sálech) pracovali právě s polohou jisté nepříčetnosti postavy, a to autenticky – na rozdíl od groteskně podaného Dannyho. Oba vyprávějí pomalu, opatrně – jako by je každé slovo bolelo.

Kostýmy všech herců tvoří téměř identická školní uniforma – což symbolizuje nejen věkové ohraničení postav, ale i ideu kolektivu udávající tón celé inscenaci. Prostřednictvím účesů a líčení navíc dostali herci stylizovaný teenagerským vzhled. Scénografie je jednoduchá (tři stěny a podlaha z dřevěných desek, dřevěné palety, suché listí a několik prázdných skleněných lahví od alkoholu) – představuje Sopu v lese, v níž se parta setkává, a zároveň i místo, kde tráví čas Lea s Philem. Nedokončený okraj podlahy (na okraji jeviště trčí dřevěná prkna) asociuje napětí a neustálou hrozbu nad postavami, které do situace stále více padají; jakož i samotnou tmavou díru, do které reálně spadl Adam. Světelný design v inscenaci má spíše ilustrativní a atmosférotvorný charakter. Práce s ním je zřejmá zejména v částech se sborem, když je celé jeviště v přítmí a skupina herců je osvětlována jen mírně z obou stran, což působí jemně transcendentální. Atmosféru ponurého lesa a životní skepse dotváří i ztlumené světlo při výstupech Ley a Phila.

Režisér Svetozár Sprušanský vložil do inscenace i scény sboru, když herci v určitém rytmu deklamuje báseň od německého básníka R. M. Rilkeho, přičemž tyto scény mají v inscenaci několik funkcí a odkazů. Na první pohled působí skupina herců v stejnokrojích jako skutečný školní sbor, zadruhé ale představuje i partu – skupinu všech postav, které jsou do situace namočené. Kdybychom sbor přirovnali ke sboru v antické tragédii, můžeme mu připsat i symbol svědomí skupiny, symbol kolektivní (ne) viny – zejména přes deklamáciu Rilkeho veršů. Báseň popisuje situaci, v níž se postavy nacházejí – příchozí noc v opuštěném lese, což je metafora blížící se tragédie (Krakov havran přes lesy), i vnitřní svět postavy připomínající Adama (málo snů měl v svém žití) – což působí apelatívne na svědomí všech zúčastněných (jdou lesem stíny dětí). Díky sboru je patrná i jistá cyklická struktura inscenace, kterou nabízí již samotný text a režisér ji takto ještě více zhmotnil. Střídají se scény sboru – prostřednictvím kterého se naznačí vznikající problém či změna situace – se scénami Phila a Ley, kde jsou načrtnuté morální otázky a otázky svědomí, jakož i téma odcizení, neschopnosti mladých navázat skutečný mezilidský vztah; a nakonec skupinové scény, kde se problém řeší – situace i atmosféra graduje. Inscenaci se tak daří prostřednictvím rychlých až filmových střihů udržovat rytmus a jisté napětí. Na plynulém tempu inscenace má ale svůj podíl i samotný gradující příběh a již zmíněné koherentní herectví nitranského souboru. Cyklická struktura konečně připomíná i samotnou bezvýchodnost postav, které se do situace každým jedním rozhodnutím více zamotají, až dospějí do bodu, kdy není úniku, není východiska.

Designérka Sylvia Jokelová: Nechci být nositelkou dobrého vkusu

Jistou dramaturgickou nejasnými mohou být poslední dva sborové obrazy. V předposledním chybí postava Ley, která v předchozí scéně s kufry odchází – jakoby se vymanila zpod vlivu skupiny, z tíhy viny a bezvýchodnosti situace s Philem. V poslední sborové scéně (která tvoří i závěrečnou scénu inscenace) je ale Lea znovu přítomna, přičemž postavy už nedeklamujú Rilkeho verše, ale zpívají píseň resp. na melodii dokola zpívají francouzskou větu, která v překladu znamená: „Nic není seriózní, když máme sedmnáct.“ Z toho může vyplývat, že jejich největší vinou je tedy jejich nedospělost a nezralost, kvůli které jednali tak, jak jednali. Zadní stěna scénografie se pomalu vysouvá vzhůru a v loučí světla se objevují zpívající herci, ke kterým se postupně přidává i Phil, který ale zůstává stát zády k divákům. Alegoricky bychom si to mohli vysvětlit jako metaforický obraz viníky, přičemž Phil je ten, jehož podíl je největší, nebo to může symbolicky vyjadřovat hierarchii partie – v ní je Phil „šéfem“ (proto se nezařadí k ostatním, ale vyčuhuje z davu). Jedním z problémů inscenace jsou právě takové dramaturgické nejasnosti, které nabízejí několik vysvětlení – nebo spíše nadinterpretácií pozorného diváka, či divadelního kritika? V konečném důsledku však působí spíše (pouze) jako poetický efekt a ne významový apel.

Inscenace DNA splňuje svůj účel v rámci projektu TY koksem! i v rámci cílové skupiny (tedy přinášet rezonující témata a vzdělávat), nepřináší však žádný výrazný interpretační posun vzhledem k Kellyho text. Ústředním tématem a poselstvím pro dnešní mladou generaci tedy zůstává nebezpečí síly kolektivu (s „špatným“ vůdcem), absence morálních zásad a pocitu viny či emocionální ochabnutí a neschopnost budování mezilidských vztahů a převzetí odpovědnosti za své činy. DNA ukazuje, jak se všichni dokáží spojit proti jednomu a zároveň jako jeden jediný člověk dokáže zmanipulovat celý kolektiv, který ztrácí jakékoliv zábrany.

Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky

Ján Chalupka: Rok v Kocourkově

Úvodem recenze o hře Jána Chalupky která se jmenuje Rok v Kocourkově si dovolím ocitovat vžitou charakteristiku her tohoto autora z Encyklopedie dramatických umění na Slovensku: „Neobyčejný úspěch Chalúpkovo her spočíval v autorově kvalifikované kombinační schopnosti pohotově spojovat působivé, překvapující a protichůdné dějové, příběhové i situační motivy, tak v jeho daru výstižné charakterové, jazykové, slovní komiky (míchání češtiny, maďarštiny, němčiny, latiny ve svižných a hravých dialozích). “

Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky
Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky

Vstoupit do přípravy hry s takovou výbavou by se mohlo považovat za polovinu práce. Neznámo proč nitranské upravovatelné Chalúpkovo textu potřebovali doslova „vykochať“ staré známé Kocourkov, vypustit některé postavy (např. Pana z Chudobíc) a to nejen po obsahové stránce, ale i jazykové. Pravděpodobně, jak o tom svědčí slova režiséra Kamila zisku, že „humor by měl vycházet z kontrastů samotných situací“. Ale co se nestalo? Vynecháním jistých rolí a oddělenou instalací postav na jevišti do samostatných pásem, vypadli střety postav, např. učitele a mistra Tesnošila, tedy i situace a případná situační komika. V první části dominovala v popředí rodina Tesnošilových i díky výraznému až pronikavému hlasovému projevu paní Tesnošilovej (v podání Evy Večeřová), zatímco kdesi v pozadí se zvolen nový učitel brát s Ludmilou, dcerou starého učitele, aniž by se odehrál boj žen o post Kantorová manželky. Ze hry vypadlo soupeření, trapné napodobování vyšších vrstev pomocí jazyka, dramatické střety postav s úsilím nejen bavit, ale i poučit.

O něco živější byla druhá část pod názvem Vše naopak, kde humornou stránku textu oživili postavy ztvárněné Gabrielou Marcinková, Danielou Kuffelovou, Jurajem bulky a Petrem Oszlíkom.

Zvláštní poznámku si zaslouží postava kněze, tedy Jana Chalupku, který vstupoval do děje s úryvky z vlastních kázání. Tento retardační prostředek působil rušivě (přes veškerou snahu Martina sálech mu místy nebylo rozumět) – i když podle slov režiséra – „přinášel do inscenace transcedenci, doplňující to přízemní, co zobrazoval autor ve hrách“.

Ptám se: A co bylo autorovým záměrem, když tvořil své hry? Potřeboval transcedenci? Vždyť psal veselohry! Ne, on chtěl především bavit a zároveň nastavit zrcadlo. Chalúpkovo zrcadlo odráželo nejen opilství a nafoukanost, ale především lidskou hloupost v jejích mnoha variantách. Všechny tyto vlastnosti jsou aktuální i dnes, proto by se s nimi měli autoři a inscenátorů více zabývat. Škoda, že Nitra v tomto případě zmeškala vlak a nevyužila nabízenou šanci. Svědčí o tom samotný fakt, že publikem se nesmáli a ani velmi nebavilo, ba dokonce někteří ani nechápali souvislost prvního a druhého dějství, protože šlo o spojení dvou Chalúpkovo prací. Text v bulletinu vypovídal sice o záměru tvůrců, ale inscenace ho nakonec nenaplnila. A nesplnila ani zásadu, že „to, co je zábavné, probouzí estetickou emoci a obrací se na intelekt (Patrik PAVIS: Divadelní slovník, Bratislava, Slovensko 2004, s. 238).

Marta Žilková rádio Devín

Z úspěšného sportovce skvělým režisérem: Ján Zeman byl klenotem Slovenské filmu

Scenárista a režisér Jan Zeman byl juniorským držitelem čs. rekordu ve skoku o tyči. Sportovní kariéru však nahradil filmovou. Spolupracoval s Československou televizí (CST) Bratislava, pro kterou vytvořil několik oceněných televizních filmů a inscenací. Ve čtvrtek 19. listopadu uplyne pět let od jeho úmrtí.

Ján Zeman
Ján Zeman

Ján Zeman se narodil 13. února 1944 ve Zvolenu. Po gymnáziu vystudoval nástavbové studium na Střední průmyslové škole elektrotechnické. V letech 1967-1974 studoval filmovou režii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Už během školy točil dokumentární filmy. Pro ČST Bratislava natočil i hraný film Babí léto – čas smutku (1969).

V letech 1971-1976 se Zeman věnoval dokumentární tvorbě ve Studiu krátkých filmů v Bratislavě: Dezider Milly (1971), Bumerang (1972), Jarmark marnosti (1974), Zpráva o smrti mladého muže (1975). Svůj celovečerní hraný debut Hra na tělo natočil v roce 1979. Na 18. Mezinárodním filmovém festivalu v kanadském Chicagu za něj získal hlavní cenu Zlatý Hugo v kategorii Plakát k filmu. Snímek Citová výchova jedné Dáši (1980) se promítala až tři roky po jejím vzniku.

Jelikož pranýřovala morálku socialistického maloměšťáctví, po premiéře skončila v trezoru. Hudebně na tomto filmu spolupracoval s Jaroslavem Filipem. Následovaly filmy Na konci dálnice (1982), Úsměv ďábla (1987) a V ranní mlze (1990). Tímto filmem opět rozpoutal diskuse. Ve snímku se objevily naturalistické scény, jaké dosud v čs. filmu nebyly (erotika, scény z místa vražd apod.). Na tomto filmu hudebně spolupracoval s Petrem Hapkou.

Ján Zeman
V 80. letech minulého století Zeman často spolupracoval s ČST Bratislava. Za historicko-naučná rodinný film Klíče od města (1982) získal v roce 1983 ve španělském Dijonu Hlavní cenu a Cenu dětské poroty. Úspěšné byly i Hra s ohněm (1986), Město Anatol 1-3 (1988), Zlatý chléb (2001) aj.

V posledních letech života se Jan Zeman věnoval režii Slovenské znění zahraničních programů. Za televizní seriál Sopranovci získal Zlatou smyčku v kategorii nejlepší nadabovány seriál. Od roku 1993 byl i divadelním režisérem. Působil v Trnavě, Spišské Nové Vsi a Mahenova divadle v Brně.

Ján Zeman zemřel 19. října 2010 v Bratislavě.