Vietnamský konflikt (1965-1975)

Vietnamský konflikt 1964 – 1975
Francouzská Indočína se po letech bojů o samostatnost vymanila zpod francouzské nadvlády roce 1954. Rozdělila se na Kambodžu, Laos, Severní (VDR) a Jižní Vietnam (VR). Oba Vietnamem měly být pouze dočasně rozděleny 17. rovnoběžkou. Během 2 let měli v obou částech proběhnout demokratické volby po kterých se měla země opět spojit. Volby se neuskutečnily, komunisté je ale i tak nepotřebovali, zemi se rozhodli sjednotit násilím. Již v roce 1961 začaly první malé oddíly partyzánů tzv. Vietcongu infiltrovat Jižní Vietnam ze západu přes nechráněnou oblast hustých pralesů, přičemž drze narušovaly svrchovanost Laosu a Kambodže, přes které procházely. Vytvořili si jakousi síť silnic chodníčků a táborů, odkud se připravovali na útoky na jih, případně doplňovali své prořídlé řady po návratu z bojů. Již od počátku byla Saigonská vláda téměř bezmocná v boji proti partyzánům, jihovietnamské Armáda (JVA) cvičena Američany nedokázala zastavit partyzánů, kteří již kontrolovali část venkova a ustanovili tam Republiku Jižní Vietnam podle komunistického vzoru. Proto začali Američané posílat do jižního Vietnamu stále více vojenských poradců a zbraní. No přes veškeré úsilí rostoucí počty poradců válku vyhrát nemohli.

Vlastníci zemědělské půdy se musí o své vlastnictví starat

Proto Američané využili incident ze dne 2. srpna 1964, při kterém byl napaden am. torpédoborec severovietnamské torpédové čluny v mezinárodních vodách. Incident byl označen jako útok na Spojené Státy. O dva týdny Americký Kongres rozhodl o přímém vojenském angažování se ve Vietnamu. Prezident Johnson nařídil bombardování strategických cílů na území severního Vietnamu. Nesmyslné nařízení i samotný fakt, že až do roku 1970 nemohly být napadány cíle za 20. rovnoběžkou způsobil letectvu zbytečně vysoké ztráty, bez valných výsledků. V téže době bylo do Vietnamu přemístěno několik divizí Americké Armády i Námořní pěchoty. Spolu s Američany bojovali na straně Jižního Vietnamu i Australští, Novozélandští, Jihokorejští, Tchajwanští tak Thajští vojáci. Partyzáni se rozhodli porazit jih ještě dříve, než na něj vstoupí větší množství Američanů. Útok plánovali tak, že by rozdělil Jižní Vietnam na dvě části útokem přes Centrální Vysočinu, oblast obývanou zejména horalů, kteří spolupracovali a s Američany. Ti jim na rozdíl od partyzánů pomáhali. A tak 9. listopadu 1965 ráno nečekaně natrefili am. vojenské vrtulníky na postupujících partyzánů.
Rozpoutala se tvrdá přestřelka mezi dvěma pluhy (32., 33., 66.) Severovietnamské armády (SVA) a americkou 1. Aeromobilnou div. v pohraničním údolí Ia Drang. Nikdo nečekal že by tato nezkušená (ale dobře vybavená) divize mohla vybojovat první vítězství na účet Američanů. Výsledek bojů byl 3 561 zabitých severovietnamských vojáků při ztrátě 300 Američanů během dvou týdnů bojů. Bylo to vítězství v poslední chvíli, které odvrátilo hrozící porážku Jihu. Hlavní velitel Am. vojsk ve Vietnamu Gen. W. C. Westmoreland byl přesvědčen, že nepříteli se nesmí nechat čas na odpočinek, je třeba na něj vyvíjet neustálý tlak, hnát ho a pronásledovat dokdy se nevzdá nebo nepadne.

prodej činžovního domu v Praze (Nové Město- Jungmannova ulice)

Zahnat ho do džungle, daleko od měst a populačních center kde se nebude moci spolehnout na okrádání rolníků ani na verbování nových odvedenců. To se Američanům pod jeho velením částečně podařilo v roce 1967. V tomto období se partyzáni uchýlili k defenzivní taktice čili kladli miny, případně bambusové pasti do zakrytých jam, této taktiky se přidržovali až do odchodu Američanů. Klima je ve Vietnamu k nevydržení, vysoká vlhkost vzduchu je ráj pro nejrůznější hmyz. Nejčastějšími místy bojů byly páchnoucí rýžová pole plné bláta a pijavic, případně neprůchodný džungle s hady a štíry. Vietnam nebyl příliš přívětivým místem. Roku 1967 začaly být v USA populární protiválečné manifestace. Na největší z nich, která se konala ve Washingtonu 13. května se účastnilo až 70 000 „bojovníků za mír“. Demonstranti označovali Američanů bojujících ve Vietnamu za zrádce nebo válečných zločinců a mávali vlajkami Vietcongu. Komunisté v Hanoji využili americkou veřejné mínění ve svůj prospěch na sérií mírových jednání, po jejich neúspěšném skončení pokračovaly boje stejným tempem. Američané se pokoušeli zničit sítě tunelů, které partyzáni usilovně hloubili. Tyto „podzemní pevnosti“ byly místem kam se odvážili proniknout jen ty nejodvážnější Americké jednotky. Partyzáni nedokázali porážet Američanů přes den, zatímco noc patřila jim. Pokračovaly i každoročně se opakující boje o rýži v deltě Mekongu (protože partyzáni byli ze severu zásobování pouze zbraněmi a municí, potraviny kradli hladovějícím zemědělcům) a hlavně na hranicích s neutrálním Laosem v obklíčené americké základně Khe Sanh. Američané zvykli pronásledovat partyzánů vrtulníky. Díky propracované taktice byly posádky vrtulníků schopny zlikvidovat za den stovky partyzánů. Zmasakrovaná jednotky SVA většinou ustupovaly do neutrální Kambodže, kde se zotavovaly a připravovali na nové boje.
Začátkem ledna 1968 pronikaly Severo Vietnamští vojáci zpět v malých skupinách přes hranice na jih, kde se soustředili v okolí měst a spojovaly se znovu do celků. Téměř polovina vojáků JVA byla přes svátky na dovolených u svých rodin, a ani Američané nebyli dostatečně připraveni. 30. ledna 1968 brzy ráno spustili severovietnamci svou nejrozsáhlejší ofenzivu, která se začala na Nový rok v největší vietnamský svátek. Ve městech po celém jižním Vietnamu probíhaly boje. V Saigonu se rozpoutal zmatek ke kterému se ještě přidali i poplašné zprávy špatně informovaných novinářů, takže Amerikou otřásla mylná zpráva, že se partyzánům podařilo obsadit Am. ambasádu, správa téměř přerostla do národní tragédie. Útok na Saigon byl ale velmi roztříštěný na to aby uspěl. I v jiných městech probíhaly tvrdé boje. Zejména v císařském městě Hue se útočníci udrželi až do konce měsíce, poté co obsadili historické centrum města a opevnili se ve starobylé citadele. Pouze v Hue bylo zabito kolem 5 000 partyzánů a 600 Američanů a Jihovietnamci. Ve městě zahynulo 5 800 civilistů, většina z nich byla zastřelena komunisty, kteří popravili každého, kdo podporoval JVA nebo Američanů. Ofenzíva „Tet“ zkrachovala během 2 měsíců, namísto všeobecného povstání vyvolala pouze odpor ke komunistům. Větší boje probíhaly neustále kolem obklíčeného Khe Sanhu, po jeho odblokování chybělo komunistům v Hanoji dalších 10 000 soudruhů. Na vojenské poradě v Hanoji naléhal generál TANH (velitel jednotek SVA na Jihu) na Ho Či Mina, aby zastavil nesmyslné krveprolití, protože na Severu se již rodilo méně chlapců než na Jihu umíralo. Ho Či Min ale pouze pokrčil rameny a přikázal zvýšit odvody. Po Tanhovej smrti dezorganizována rozpadající se partyzánské hnutí krvácelo. Pročesávací obranné operace znovu nenechávali komunistům čas na odpočinek. Většina přeživších ale utekla do Kambodže. Partyzáni se na mírových jednáních ale chovali drze a žádali odchod všech cizích vojsk z Jižního Vietnamu. Navzdory tomu že byli Američané nejblíže k vítězství za celou válku (i proto že Ho Či Min roce 1969 zemřel), v Americe média prezentovali válku jako velkou porážku a apelovali na ukončení bojů a stažení vojsk. Vůle ukončit válku stoupla i poté, co se v Americkém tisku objevily dosud utajované zprávy o válce. Byl odhalen i masakr v Mai Lai, osadě, kterou napadlo letectví napalmem, protože se v ní skrývali partyzáni, kromě nich ale zahynulo i množství civilistů. Incident způsobil velké pobouření, ale ve skutečnosti nebyl ničím neobvyklým.
Jelikož byla Vietnamská válka doslova válkou v přímém přenosu, stali se záběry napalmem popálených dětí vybíhajících z hořící osady symbolem této války. Méně známou morbidní záležitostí byly tzv. „Zóny volného odstřelu“, v částech země, které kontrolovali partyzáni nebylo třeba žádat povolení k palbě, i v těchto oblastech ale žili civilisté. Blížící se volby a veřejné mínění tlačili na amerického prezidenta, který byl nucen schválit odchod Američanů domů. Proto se od roku 1970 začalo asi půl milionu Am. vojáků postupně stahovat. Před odchodem ale stihli ještě 2 krát odvrátit porážku Jihu. A to roku 1970 invazí do pohraničních oblastí Kambodži, kde se poprvé mohli Američané pomstít partyzánům a pronásledovat je na vlastním území. Americká veřejnost byla pobouřena, protože válka zasáhla údajně neutrální zemi. Prezident proto na tiskové konferencí oznámil, že Am. vojska proniknou pouze 30 km do vnitrozemí. To ale okamžitě využili partyzáni a stáhli se za toto 30 km pásmo, kde byly v bezpečí. Ti partyzáni, jejichž zachránili nespokojeni pacifisté z Ameriky se zanedlouho vrátili zpět do Vietnamu, kde mohli zabíjeli dalších Američanů. Naposled se Američané angažovali v této válce roku 1973, kdy americké letectvo zvrátilo průběh „Jarní invaze“ partyzánů do Jižního Vietnamu. Ti už jen vyčkávali na odchod Američanů. Jih nebyl schopen bránit se bez podpory perfektně vyzbrojených odvážných Američanů. Zůstalo pouze 10 000 poradců a část leteckých sil. Američané spolu s partyzány ještě před svým odchodem uzavřeli v Paříži smlouvu o ukončení bojů ve VR, ale v podstatě jí podepsali rozsudek smrti, protože partyzáni nikdy neplánovali tuto dohodu dodržovat. Vietnamský problém smetla nová vláda ve Washingtonu pod stůl. A tak v březnu roku 1975 komunisté mohutným útokem přes Centrální Vysočinu rozdělili jih ve dvě. A jednotlivé ohniska odporu během 2 měsíců pokořili. Přes tyto dva měsíce byl v celém Vietnamu totální chaos. Americké námořnictvo ale stihlo evakuovat většinu Američanů a kolem 10 000 Vietnamců. Posledními padlými Američany v této válce byli dva příslušníci Námořní Pěchoty, který střežili velvyslanectví během jeho evakuace, ani jeden z nich neměl více než 18 let. Poslední demokraticky smýšlející vlastenci se bránili na letecké základně blízko Saigonu. Tato jednotka výsadkářů byla poslední hrstkou bránících se, bojujících až do konce. 1. května 1975 byl dobyt Saigon. Sloučením VDR a VR roce 1976 vznikla VSR.
(Ta byla letos napadena Kambodžou a další tři roky Čínou.) Mezi lety 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu 58 200 Američanů, 3 700 000 Vietnamců (z toho 1/2 tvořily civilisté). 2 500 Američanů je stále nezvěstných. Po ukončení války 60 000 Amerických válečných veteránů spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na předávkování drogami. Toto množství převyšující množství padlých je způsobeno tím, že se mladí vojáci celý rok své služby setkávali s ohromnou brutalitou a po příchodu domů potupou, kterou způsobily média, což mělo za následek, že si nedokázali najít práci adekvátní jejich kvalitám. Mnozí se nedokázali smířit se ztrátou přátel, prodlužovaly si službu v armádě, aby je mohli pomstít. Jen málo z nich se domů vrátilo jinak než v igelitovém pytli, nebo nezraněné. Až 20% ztrát (11 640 padlých) si Američané způsobili vlastní palbou. Většinou „díky“ nezkušeným a neschopným velitelem. 50 000 vietnamských dětí se narodilo těžce postižených následkem rostlinného jedu Agent Orange. Na území Vietnamu bylo shozeno více tun bomb než se shodilo všemi bojujícími stranami dohromady během 2. sv. války. Vietnamský konflikt v letech 1964 – 1975 byl nejrozsáhlejším a nejkrvavějším ozbrojeným konfliktům 2. poloviny 20. století. Pokud je pravdou to, že války se vyhrávají v srdcích vojáků, tak tuto nikdo nevyhrál. Vietnamská válka byla první strategickou porážkou Američanů v historii.

100-letá válka: Příčiny konfliktu

Brzy po uherských Arpádovcích, českých Přemyslovcích a Braniborských Askáncích vymřela roce 1328 další tradiční dynastie. Smrt francouzského krále Karla IV. zaznamenala konec vlády Kapetovců a nástup vedlejší větve, rodu Valois, na nejvýznamnější trůn. Král Filip VI. (Nevlastní bratr Blanky z Valois, první manželky českého krále Karla IV.) Prim už sjednocené území. Později Guyenne a gaskoňský, ležící u Biskajského zálivu, zůstaly v anglických rukou. Anglický král Eduard III. si po své matce (Isabele, dcery francouzského vládce Filipa IV. Sličného) si osobního jisté dědička nároky na francouzskou korunu, avšak francouzské právo nepovažuje dědička nároky žen. V roce 1329 proto přijal od Filipa VI. anglické území ve Francii léno. Konflikt mezi oběma západoevropských velmocemi se tím jen odhalují.

Důvody vleklého anglicko-franouzského střetnutí, tradičně nazývaného 100-letá válka (1337-1453) byly dva. V první řadě přirozená snaha francouzských panovníků plně ovládnout teritorium obydlené francouzsky mluvícím obyvatelstvem, zadruhé zápas o hospodářský rozvinutou oblastí Flander (nyní součástí Belgie). Toto území (nejvýznamnějším střediskem bylo město Bruggy) představovalo hlavní bydliště a zpracovatelské místo anglické vlny. Flanderský sukno mělo v Evropě vynikající zvuk a bylo skvělým exportním artiklem. V Londýně se proto usadili tamní obchodníci, když je vlivná koruna naváděla těsné styky s anglickými partnery, který v Gaskoňském a Guyenne získali žádané víno. Francie chtěla ovládnout Guyenne a spojenectví Flanderského hrabství s Francií vážně ohrožovaly prosperující anglický obchod. Bojovně založen Eduard III. reagoval ostře. Zakázal vývoz anglické vlny do Flander a v roce 1336 obnovil dědičné nároky na francouzský trůn. Finanční půjčky, získané od klášterů, obchodních společností i známé florentské banky Bard a Peruzzo, mu umožnily vyzbrojit armádu na zápas, který byl z hlediska Anglie první válkou motivovanou výrazně obchodními důvody.