Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky

Ján Chalupka: Rok v Kocourkově

Úvodem recenze o hře Jána Chalupky která se jmenuje Rok v Kocourkově si dovolím ocitovat vžitou charakteristiku her tohoto autora z Encyklopedie dramatických umění na Slovensku: „Neobyčejný úspěch Chalúpkovo her spočíval v autorově kvalifikované kombinační schopnosti pohotově spojovat působivé, překvapující a protichůdné dějové, příběhové i situační motivy, tak v jeho daru výstižné charakterové, jazykové, slovní komiky (míchání češtiny, maďarštiny, němčiny, latiny ve svižných a hravých dialozích). “

Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky
Rok v Kocourkově hra Jána Chalupky

Vstoupit do přípravy hry s takovou výbavou by se mohlo považovat za polovinu práce. Neznámo proč nitranské upravovatelné Chalúpkovo textu potřebovali doslova „vykochať“ staré známé Kocourkov, vypustit některé postavy (např. Pana z Chudobíc) a to nejen po obsahové stránce, ale i jazykové. Pravděpodobně, jak o tom svědčí slova režiséra Kamila zisku, že „humor by měl vycházet z kontrastů samotných situací“. Ale co se nestalo? Vynecháním jistých rolí a oddělenou instalací postav na jevišti do samostatných pásem, vypadli střety postav, např. učitele a mistra Tesnošila, tedy i situace a případná situační komika. V první části dominovala v popředí rodina Tesnošilových i díky výraznému až pronikavému hlasovému projevu paní Tesnošilovej (v podání Evy Večeřová), zatímco kdesi v pozadí se zvolen nový učitel brát s Ludmilou, dcerou starého učitele, aniž by se odehrál boj žen o post Kantorová manželky. Ze hry vypadlo soupeření, trapné napodobování vyšších vrstev pomocí jazyka, dramatické střety postav s úsilím nejen bavit, ale i poučit.

O něco živější byla druhá část pod názvem Vše naopak, kde humornou stránku textu oživili postavy ztvárněné Gabrielou Marcinková, Danielou Kuffelovou, Jurajem bulky a Petrem Oszlíkom.

Zvláštní poznámku si zaslouží postava kněze, tedy Jana Chalupku, který vstupoval do děje s úryvky z vlastních kázání. Tento retardační prostředek působil rušivě (přes veškerou snahu Martina sálech mu místy nebylo rozumět) – i když podle slov režiséra – „přinášel do inscenace transcedenci, doplňující to přízemní, co zobrazoval autor ve hrách“.

Ptám se: A co bylo autorovým záměrem, když tvořil své hry? Potřeboval transcedenci? Vždyť psal veselohry! Ne, on chtěl především bavit a zároveň nastavit zrcadlo. Chalúpkovo zrcadlo odráželo nejen opilství a nafoukanost, ale především lidskou hloupost v jejích mnoha variantách. Všechny tyto vlastnosti jsou aktuální i dnes, proto by se s nimi měli autoři a inscenátorů více zabývat. Škoda, že Nitra v tomto případě zmeškala vlak a nevyužila nabízenou šanci. Svědčí o tom samotný fakt, že publikem se nesmáli a ani velmi nebavilo, ba dokonce někteří ani nechápali souvislost prvního a druhého dějství, protože šlo o spojení dvou Chalúpkovo prací. Text v bulletinu vypovídal sice o záměru tvůrců, ale inscenace ho nakonec nenaplnila. A nesplnila ani zásadu, že „to, co je zábavné, probouzí estetickou emoci a obrací se na intelekt (Patrik PAVIS: Divadelní slovník, Bratislava, Slovensko 2004, s. 238).

Marta Žilková rádio Devín