Etnofilm V zásadní proměně

Etnofilm V zásadní proměně
Filmový festival
Mezinárodní filmový festival Etnofilm Čadca, který se uskutečňuje každé dva roky, se konal potřinácté. Přestože toto magické číslo je nevysoké, je to nejdéle kontinuálně existující filmový festival na území Slovenska, což v spršce nejrozmanitějších větších a menších filmových akcí je jistým překvapením, ale i malým zázrakem. Navíc v případě filmu, nejlepší a nejvhodnější je, pokud je prý téměř vše soustředěno v hlavním městě, Bratislavě, protože tam je největší intelektuální, filmařské, ekonomické i divácké zázemí. Takový ústupek udělal dokonce i letošní trenčianskoteplické Artfilm, který s nevelkým efektem přenesl část svých akcí do centra. Etnofilm naštěstí vytrval v regionu a zdá se, že vytrvá, i díky tomu, že tam má zázemí svých nadšence a přívržence, co se sice uznale kvituje i v centru, ale zůstává bez zřetelněji podpory audiovizi se věnujících institucí, myslím tím hlavně grantovou komisi ministerstva kultury, která neustále měří ve svém staronovém složení, jánošíkovsky od buku do buku … Na morální docenění se však Etnofilm nemůže stěžovat, vždyť ho zaštítil nejen ministr Rudolf Chmel, ale i ministr zahraničí Eduard Kukan, ten dokonce, byť jen velmi symbolicky, i ze svého skromného kapesního. Takže přece kdosi docenil nejen regionality, ale mezinárodní kontext akce. Naštěstí kromě místních a regionálních institucí do hry vstoupil i Vyšehradský fond, si uvědomili středoevropský a evropský kontext festivalu, co se mohlo projevit na katalogu, ale i důstojnější přijímání domácích a zahraničních tvůrců. A v dalším paradoxu mezinárodní festival v Čadci mediální zachraňovala a profesionálně pokrývala ne Slovenská televize (učinil tak za celoslovenskou žurnalistiku alespoň „jen“ audiálne zaměřen Slovenský rozhlas zejména svou profilovou a profesionální kulturní publicistikou, zrcadlením), ačkoli tam měla několik příspěvků, dokonce byli i některé oceněné. Vždyť nač by bylo třeba věnovat i kultuře, vystačíme si se sportem, tam se dají neustále vkládat alespoň reklamní šoty. Jeden titul (a možná i další) sice pohotově uvedla ve vysílání, ale bez jakékoliv zmínky proč – že například i Kabos dokument „Lidé na hranicích“ získal jednu z významných cen festivalu (Literárního fondu). Maďarská televize, byť „jen“ národnostní vysílání v Szegedu se Slovenská redakcí tam však poctivě sbírala informace na půlhodinový dokument či publicistiku, která uceleně zaznamená, jaký byl letošní festival, jaké tam byly filmy i osobnosti a co si myslí o vývojových trendech Etnofilmu odborníci, počínaje vyznáním našeho nejvýznamnějšího žijícího filmaře Dušana Hanáka, který byl čestným prezidentem letošního Etnofilmu. Je třeba dodat, že toto jen „limitované“ vysílání nejednou zachraňuje i nejvýznamnější kulturní a mezinárodní akce na Slovensku (stejně, jako pobočka České televize v Ostravě nachází na Slovensku skvělé publicistické témata, ležící u nás na ulici, ale nevím proč obcházena, ale i nevysílala pokud ne veřejnoprávní, byť jen komerčními stanicemi, myslím si že na jejich škodu). Takže, pokud už něco nedokážeme vyrobit doma, mohli bychom to alespoň převzít, vždyť program ze Segedín odvysílají dvojjazyčně, česky i maďarsky.
10 LET ČESKÉ Univerzitní slovakistiky
Konference k výročí
Česká univerzitní slovakistika se zrodila v roce 1994. Na půdě Univerzity Karlovy v Praze, o tři roky později také v Brně, na Masarykově univerzitě. „K paradoxem našeho česko-slovenského soužití v jednom státě patřilo, že jsme takové studium nepotřebovali oficializovať,“ řekl na úvod konference, která se při této příležitosti konala 26. října v Slovenském institutu v Praze, Rudolf Chmel. Muž, v dvojjedinej roli zakladatele, prvního šéfa a stále pedagoga Kabinetu slovakistiky a současně slovenského ministra kultury. A tedy i v dvojjedinej role hostitele i hosta. Význam události zdůraznil už jmenoslov osobností, které vystoupily s úvodním slovem.
Po ministrovi Rudolf Chmel hovořil předseda českého Senátu a podle vlastních slov i „tajný slovakista“ Petr Pithart. Své přesvědčení o důležitosti tohoto oboru vysvětlil i zkušeností z dob dělení federace: „Byl jsem na začátku devadesátých let svědkem katastrofální neznalosti českých politiků o Slovensku.“ Rektor Univerzity Karlovy, trnavský rodák Ivan Wilhelm řešil dilema, zda má jako Slovák na slovakistických oslavách mluvit česky, či jako rektor české univerzity česky. Nakonec mluvil nejprve osobně v mateřštině, pak oficiálně česky. Chybět nemohl děkan Filozofické fakulty UK v Praze Jaroslav Vacek, který k dilematu Ivana Wilhelma dodal úvahu o tom, kolik z nejvýznamnějších rektorů Univerzity Karlovy pocházely ze Slovenska. Zároveň nezapomněl svou alma mater pochlubit, že se na ní vyučují jazyky všech zemí Evropské unie a tedy i slovenský. Dalším – tentokrát opravdu mladým – mužem v dvojjedinej roli byl Michal Lukeš, absolvent pražské slovakistiky s pořadovým číslem 2 a dnes generální ředitel Národního muzea v Praze. Blok „Zdravice“, které nebyly ani trochu formální či nebodaj nudné, uzavřel velvyslanec České republiky v Praze Ladislav Ballek. Ani on neměl pouze jediný úkol, vždyť jako jeden z navýznamnejších Slovenské prozaiků je na pražské slovakistiky i „učivem“. Jeho vystoupení předznamenal už jeho dlouholetý přítel Rudolf Chmel, se kterým kdysi působili společně v Praze jako fukcionári svazu spisovatelů – současný ministr kultury si totiž vzpomněl na historku, jak potkal současného velvyslance (pravda tehdy byli oba zejména lidmi literatury bez státních funkcí) a zvěstoval mu , že v Praze se založil kabinet slovakistiky. „To je prozatím jediné pozitivum rozdělení Československa,“ zhodnotil tehdy Ladislav Ballek. Nuž tak.

V úvodní části, ale i později, mimořádně rezonovaly jména dvou osobností, které se o založení a etablování pražské slovakistiky mimořádně zasloužili, výročí a konference se však nedočkali. Docenta Ludvíka páter a profesora Alexandra ztichla. Mimochodem, celá obsáhlá knihovna z pozůstalosti docenta Pater, obsahující beletrii i literárněvědných publikacemi, počítající se na několik tisíc svazků, má být nyní k dispozici všem, kteří o ni projeví zájem. Místo? Sekretariát a učebny Kabinetu slovakistiky v budově Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha v Praze. Zda to není velké gesto?

Pracovní jednání moderovala Mira Nábělková, současná vedoucí Kabinetu slovakistiky Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze, jak zní celý oficiální název. Pomyslnou taktovku jí předala hostitelka, ředitelka Slovenského institutu Ľubica Křenová. Referáty byly rozděleny do několika tematických bloků, ve kterých se přednášející věnovali konstituování slovakistiky jako samostatného oboru v českém univerzitním prostředí, otázkám možné spolupráce Slovenská akademických a univerzitních pracovišť se slovakistickými univerzitními centry v zahraničí a srovnání české slovakistiky se stavem v dalších středoevropských zemích (zastoupena byla vedle pražské a brněnské i budapešťská, Krakovská a vídeňská slovakistika). Kromě lidí přímo spjatých s děním okolo slovakistiky, vystoupili i například i blízcí spolupracovníci Slovensku dotyků – překladatel a literární historik Emil Charous či historik a publicista Vojtěch Čelko. Mimořádně zajímavou součástí programu byla prezentace výsledků vědecko-výzkumné činnosti pedagogů a doktorandů, jejichž má pražská slovakistika opravdu požehnaně.

Jinou otázkou je uplatnění se absolventa slovakistiky, pokud zrovna nepokračuje jako doktorant. Stojí česká společnost například o novináře s profilací slovakistika? Vždyť pokud pomineme možnosti zaměstnat se v pražských Slovenská periodikách, které jsou doslova i do písmene limitované, pak zbývá ještě česká tisk. Čeština a slovenština – přestože blízké jazyky na to, abychom je pasivní ovládali oba – mohou se stát kamenem úrazu pro novináře, u kterého se přece jen preferuje písemný projev, a to pokud možno na jisté výšce. Uplatnění absolventů slovakistiky leželo na srdci i popsány z pracovišť v zahraničí, například z Budapešti. „Tržní ekonomika nemá mnoho místa pro společenskovědní disciplíny, a to je proti kultuře“ – zaznělo z úst Anny Divičanovej. Její kolega doc. Jozef Štefánik se zase zabýval pohnutkami, které vedou studenty z jižních okresů Slovenska k tomu, aby studovali slovakistiky v Budapešti. Z jeho příspěvku vyplynulo, že pokud pomineme skupinu studentů, kteří berou diplom na univerzitě jako prostředek pro zvýšení společenské prestiže či jako doplněk ke vzdělání v jiném, byť vzdálenějším oboru, nemají absolventi slovakistiky, chtějíce se uplatnit právě ve vyvoleném oboru, ani v Maďarsku na růžích ustláno.

Dalším problémem, který kabinet slovakistiky na UK v Praze momentálně řeší, je obsazení místa lektora. Tento post se obsazuje na principu reciprocity ministerstvy školství. Měla by to být osoba z mateřské země. Ale protože na Slovensku neexistuje bohemistika, tento princip zde nefunguje. Zaměstnanci Kabinetu slovakistiky jsou zaměstnanci Univerzity Karlovy. Přidružuje se problém, že se při osnovaní kabinetu slovakistiky v Praze jaksi předpokládalo, že situace v případě blízkého jazyka je o něco jednodušší, než ve skutečnosti je. A protože ona není, možná to chápat i tak, že je „o člověka méně“. Taková Konstatování z úst vedoucí Kabinetu slovakistiky Miry Nábělková opravňuje domnívat, že být asistentem, odborným asistentem, docentem či vyučujícím s jiným akademickým Grade právě na zmiňovaném pracovišti nemusí být zrovna jednoduché. Nadhoďme ačkoli otázku každotýdenní cestování z Prahy do Prahy a zpět, která by se lektora zřejmě týkala. Není už jen v tom samém trochu oběti a služby vyvolenému oboru?

Ať tak či onak, celý průběh konference byl stejně jako přestože už zmiňované možství doktorandů velkým příslibem. A tak když po desetihodinovém maratonu slov, přerušeném pouze nezbytnými přestávkami na občerstvení těla a ducha, následovala slavnostní recepce, důvody pro veselost určitě nechyběly …

VLADIMÍR Skalský, JARMILA WANKEOVÁ