Obsah živin v půdě pod cukrovou řepu

K základním stabilizačním faktorem dosažené produkce a kvality řepy cukrové patří výživa a hnojení. Vzhledem ke skutečnosti, že tato plodina přijímá hlavní část živin z půdy, je třeba zajišťovat půdní úrodnost především reprodukcí organické hmoty v půdě, vytvářením vhodné půdní reakce a přiměřených zásob fosforu, draslíku a hořčíku.

Obsah živin v půdě
Obsah živin v půdě

Od počátku 90. let je na Slovensku v důsledku poklesu dávek minerálního hnojení zřejmá negativní bilance živin na orné půdě. Snižování dávek živin v podobě organického hnojení a průmyslových hnojiv nese s sebou riziko zhoršování půdních vlastností, zvyšování půdní kyselosti, zhoršování fyzikálních a biochemických vlastností půd. Redukcí hnojiv dochází k silnému poklesu produkce, která je výrazná hlavně při méně úrodných půdách. Při snížení přístupného fosforu v půdách pod 30 mg.kg-1 (stanovené klasickou metodou – Mehlicha II.) Dochází již bez fosforečného hnojení k poklesu sklizní řepy cukrové o 4 – 11%. Při obsahu draslíku 70-90 mg.kg-1 (Mehlicha II.) Se bez dlouhodobého draselného hnojení snižuje produkce o 7 – 11%. Dlouhodobý přívod draslíku i fosforu má značný vliv na kvalitu řepy cukrové.

přívod draslíku i fosforu má značný vliv na kvalitu řepy cukrové
přívod draslíku i fosforu má značný vliv na kvalitu řepy cukrové

Řepa cukrová čerpá fosfor v průběhu celého vegetačního období, zvláště v počátečních fázích růstu a vývinu, kdy fosfor ovlivňuje vývin listového aparátu a kořenového systému. Později fosfor pozitivně ovlivňuje akumulaci cukru a vyzrávání řepy. Při jeho nedostatku se zpomalují metabolické procesy, dýchání a celkový růst. U starších rostlinách se nedostatek projevuje žloutnutím listů. Nedostatek fosforu se projevuje zejména při nízkých teplotách, kdy se snižuje jeho příjem. Draslík hraje důležitou roli při látkové výměně, tvorbě, transportu a akumulaci cukru. Při jeho nedostatku se snižuje úroda i kvalita (cukernatost). Je třeba si uvědomit, že pokud nejsou půdy dobře zásobené přístupným draslíkem a fosforem, neměli bychom hnojení těmito živinami omezovat. Týká se to zejména půd s vyšším obsahem jílu. S vyjmenováváním významu dalších živin není třeba pokračovat.

Výměry parcel byly v širokém rozmezí od 2 po 135 ha
Výměry parcel byly v širokém rozmezí od 2 po 135 ha

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na hodnoty zásobenosti těch půd živinami, na kterých jsme pro řepu cukrovou dlouhodobě prováděly rozbory půdy a navrhovali optimální dávky jednotlivých živin. Vcelku jde o 10-letý časový řadu zachycující období 1994/5 – 2003/4, při průměru 1706 ha analyzované půdy ročně (873-2472 ha). Průměrný počet ročně analyzovaných parcel byl 53 (40-81) při průměrné výměře 32 ha (roční průměry 17 – 46 ha). Výměry parcel byly v širokém rozmezí od 2 po 135 ha. Jde o ornou půdu v ​​kukuřičné a řepařské výrobní oblasti východoslovenského a středoslovenského regionu. V předkládané práci vyhodnocujeme databázi 10720 exaktních údajů, vytvořenou v průběhu zmíněného desetiletí.

Pro stanovení půdních živin a následné doporučení výživy řepy cukrové byla využita metoda elektroultrafiltrácie. Optimalizovat hnojení dusíkem se Kalkulovalo s plánovanou s průměrnou úrodou 38 t.ha-1. V převážné většině případů (98%) jsme kalkulovali s plánovanou úrodou 40 t.ha-1 (individuálně podle producentů 35-60 t.ha-1) bulev a konstantní dávkou chlévské mrvy 40 t.ha-1.

Dávky dusíkatých hnojiv
Dávky dusíkatých hnojiv

Dávky dusíkatých hnojiv se určují bilančně, přičemž se zohledňuje plánovaná biologická úroda, množství dusíku v přístupné formě v půdním roztoku a potenciální zásobě, množství dusíku, které zůstalo v půdě v závislosti na pěstované předchozích porostů, případně meziplodiny a množství dusíku, které se uvolní z aplikovaných organických hnojiv. V případě vysokých obsahů přístupného dusíku v půdě se doporučuje udržovací hnojení aplikací dusíku na list. Koncentrace dusíku v půdním prostředí se vyskytovala v rozmezí 14 – 61 mg.kg-1 s průměrnou hodnotou 28 mg.kg-1. Individuální rozdíly parcel v obsahu dusíku v půdním roztoku byly obrovské, hodnoty se pohybovaly od 1,2 do 156 mg.kg-1.

Doporučené dávky dusíku pro podzimní výživu byly ve většině případů na nulové úrovni, až na ročníky 1996/7 a 1997/8, kdy se průměrně doporučilo 25, respektive 18 kg N.ha-1. Doporučené dávky dusíku pro předseťové hnojení řepy cukrové se pohybovaly v rozmezí 12 – 44 kg.ha-1 a pro dohnojenie na list v rozmezí 29 – 49 kg.ha-1. Průměrně na hektar bylo třeba dodat 35 kg.ha-1 N na jaře a dalších 41 kg.ha-1 N na list. Jde o roční průměry, absolutní čísla (parcely) byly širším rozmezí (před setím 0 – 90 a na list 0 – 60 kgN.ha-1).

Dávky ostatních hnojiv při použití uvedené metody hnojení nejsou závislé od plánované sklizně, ale je třeba zajistit optimální hladinu živin (P, K, Mg, Ca) v půdě.

Optimální koncentrace fosforu závisí na poměru fosforu zjištěného v půdním roztoku (1. frakce) a v potenciální zásobě (2. frakce). Optimální koncentrace fosforu v půdním roztoku se pohybuje v rozmezí 13 – 21 mg.kg-1. Pokud zjištěná koncentrace fosforu v půdě je vyšší než optimální, je třeba realizovat udržovací hnojení. V případě, že koncentrace fosforu v půdě je nižší než optimální, je nutné dohnojenie na optimální hladinu, při zohlednění obsahu jílovitého podílu v půdě a množství fosforu dodaného z aplikovaných organických hnojiv. Zároveň je třeba zohlednit i maximální dávku fosforečných hnojiv. Koncentrace fosforu v půdním roztoku se vyskytovala v rozmezí 10 – 18 mg.kg-1 s průměrnou hodnotou 13 mg.kg-1 P. Podle parcel 0,48 – 122 mg.kg-1. Doporučené dávky fosforu pro hnojení řepy cukrové se pohybovaly v rozmezí 80 – 102 kg.ha-1 P2O5 s průměrnou dávkou 90 kg.ha-1 P2O5. Podobně jako v případě dusíku de o roční průměry, absolutní čísla byla v širším rozmezí 0 – 180 kg kg.ha-1 P2O5.

Dávka draselných hnojiv
Dávka draselných hnojiv

Podobně v případě draslíku bylo naším záměrem dosáhnout jeho optimální koncentraci v půdě. Dávka draselných hnojiv je závislá nejen na množství draslíku, ale i množství antagonisticky působících prvků (Ca, Mg) v půdním roztoku. Při dohnojení půdy na optimální hladinu se uvažuje se sorpční silou půdy a se spoustou draslíku dodaného z organických hnojiv. Při nízkém obsahu vápníku a hořčíku se může optimální koncentrace draslíku v půdním roztoku vyskytovat v rozmezí 70 – 100 mg.kg-1, zatímco při vysokém obsahu vápníku a hořčíku může optimální koncentrace draslíku dosahovat hodnoty až 200 mg.kg-1. Koncentrace draslíku v půdním roztoku se vyskytovala v rozmezí 106 – 192 mg.kg-1 s průměrnou hodnotou 148 mg.kg-1, individuální parcely 15 – 959 mg.kg-1. Pro hnojení řepy cukrové bylo nutné realizovat hnojení dávkou 76 – 138 kg.ha-1 K2O, individuální 0 – 400 kg.ha-1 K2O. Průměrně doporučená dávka draslíku byla na úrovni 115 kg.ha-1 K2O.

I v současnosti se najdou některé půdy s velmi vysokými obsahy fosforu a draslíku. Pokud stanovena hodnota fosforu v půdě je vyšší o 10 mg.kg-1 od optimální a draslíku dosahuje vyšší hodnoty než 200 mg.kg-1 je třeba vynechat hnojení řepy cukrové těmito prvky.

Řepa cukrová má poměrně vysoké požadavky na hořčík a proto je nutné zajistit jeho optimální hladinu v půdě. Potřebné dávky hořčíku pro hnojení řepy cukrové se určí bilančně, přičemž se zohlední analyticky stanovený obsah hořčíku v půdě a jeho optimální hladina. Deficit hořčíku se může vyskytovat na lehkých půdách a v půdách s vysokým obsahem draslíku. Koncentrace hořčíku v půdním roztoku se meziročně vyskytovala v rozmezí 32 – 72 mg.kg-1 s průměrnou hodnotou 40 mg.kg-1, jednotlivé parcely 1,64 – 211 mg.kg-1. Průměrně doporučená dávka hořčíku byla 35 kg.ha-1 MgO, meziročně 4 – 60 kg.ha-1 a v závislosti na parcely se individuálně dávky pohybovaly v rozmezí 0 – 190 kg.ha-1 MgO.

Důležité místo v půdě patří vápníku, který trvale ovlivňuje půdní úrodnost. Metoda elektroultrafiltrácie doporučuje vápnění půdy v případě, pokud je obsah vápníku v první frakci nižší než 650 mg.kg-1. Požadované dávky CaO závisí od stanoveného obsahu vápníku v první frakci a od obsahu jílovitého podílu v půdě. Stanovený obsah vápníku v půdním roztoku se vyskytoval v rozmezí 258 – 404 mg.kg-1, průměrně 323 mg.kg-1. Podle parcel 60 – 1040 mg.kg-1. Pro vápnění půdy bylo meziročně třeba použít CaO ve formě mletého vápence v rozmezí 2,9 – 6,7 t.ha-1, podle parcel 0 – 8 t.ha-1. Průměrně doporučená dávka vápníku se pohybovala na úrovni 3,9 t.ha-1 CaO.

Jak rostliny přijímají minerální látky

Kořeny jsou hlavními orgány, kterými rostlina přijímá minerální (anorganické) živiny z půdy. Tyto živiny však nepřijímají kořeny celým svým povrchem, ale především kořenovými vlásky. Jsou to vlastně jednobuněčné vychlípenin kořenů, které bývají velmi dlouhé, ale mají krátkou životnost. Obvykle žijí jen několik hodin nebo dní. No vyznačují se velkou obnovovací schopností, to znamená, že hned po odumření jednoho vlásku vytvoří se další a toto pokračuje neustále. Pravda, aby se mohli kořenové vlásky neustále obnovovat, musí být půda dostatečně kyprá a provzdušněná.

Tyto kořenové vlásky čerpají živiny z půdních roztoků, tedy rozpuštěné ve vodě. čím je kořenová soustava bohatší, tím více živin může rostlina při-jíti. No nezávisí jen od kořenové soustavy (od množství kořenových vlásků), ale i od půdního roztoku. Kdyby byl půdní roztok chudý na živiny, zejména na živiny přijatelné pro rostlinu (takové, které mohou kořenové vlásky přijímat), ztrácela by se funkčnost kořenových vlásků a rostlina by i při případném bohatém zásobeni živin v půdě mohla trpět nedostatkem živin. Proto je důležité, aby kromě dobře vyvinuté kořenové soustavy bylo v půdě dostatečné množství snadno přijatelných živin. Množství přijatelných živin v půdě závisí na schopnosti půdy zadržovat živiny a udržovat jejich ve stavu přijatelném pro rostliny.

Zvětráváním hornin, jejich dalším rozkladem, jakož i rozkladem organických látek vznikají v půdě jílovité (koloidní) částice s rozměrem 0,001 mm. Množství těchto částic závisí na druhu půdy – písčité půdy je mají méně a jílovité těžké půdy nejvíce. Půdní koloidy jsou jedině schopné vázat na svém povrchu mo-ekuly vody, plynů a zejména různé živiny. Půdní koloid má na svém povrchu záporně nabitou vrstvu, která je schopna přijímat (poutat) kladně nabité ionty (kationty), jako je draslík, sodík; vápník, hořčík, vodík apod. I půdní roztok obsahuje živiny ve formě klad-ně nebo záporně nabitých iontů.

Tyto ionty z půdních koloidů a z roztoku se mohou navzájem vyměňovat (kladné ionty roztoku za zá-porno z povrchu půdních koloidů a opačně), a tím se vlastně půdní roztok neustále nasycuje ionty, které pak mohou kořenové vlásky (kořen) přijímat jako živiny rostlin. Této vlastnosti poutání a uvolňování živin z půdy mluvíme půdní sorpce. Kromě popsaného způsobu vázání živin v půdě mohou zde být živiny vázány i chemicky nebo biologicky.

Při chemické sorpci jde o přeměnu rozpustných forem živin na méně rozpustné nebo nerozpustné a biologickou sorpci představuje poutání živin půdní mikroflórou.

Hrušeň písečná zkušenosti

Před lety mě začaly trápit škůdci na mých hrušních písečných co mám na zahradě za domem, a tak jsem se rozhodl vyhledat nějaký postřik, kterým bych škůdce zlikvidoval. Jeden rok jsem vyzkoušel různé druhy postřiků, stále jsem nenašel něco co by fungovalo dost uspokojivě. Další rok jsem si řekl, že bych mohl zase něco zkusit udělat s Hrušní pískovou, aby hrušky byly schopné dlouhodobého uskladnění a nezačaly se uprostřed zimy nebo i dříve kazit. Mám rád hrušky po celý rok. Mám je rád zejména s jogurtem, to co dávají výrobci jogurtů jako voce do jogurtu je totiž hlavně škrob, cukr a froktózo-gukozový syrup vyrobený z kukuřičného škrobu. Vyrobí ten syrup za par halířů a pak nám to draze prodávají v jorutech. Kdo je hloupý a kupuje si jogurty s ovocem plné froktózo-gukozového syrupu, já si tam dávám hrušky, rozinky, jablka, nebo čokoládu. To co se mi opravdu osvědčilo na hrušky písečné byl prostředek Mospilan 20 SP. Díky chlapci, dokázali jste to. Mospilan 20 SP funguje na hubení širokého spektra živočišných škůdců v ochraně rostlin, zejména působících škody sáním a požerem. Spolehlivě zabije mšici chmelové, mandelinky bramborové, mšic včetně vlnatky krvavé a obaleče jablečného, molice, třásněnky, puklice, blýskáčka řepkového a krytonosce.

Rozmnožování psů a jejich výživa

Reprodukční stádium života je nutričně náročné období pro fenu. Během této doby příjem energie a živin musí být adekvátní nejen pro její zachování, ale i pro podporu normálního růstu plodů a jejich vývoj v průběhu těhotenství a produkci mléka během kojení. Na vrcholu laktace mohou požadavky feny na energii a živiny stoupnout na troj až čtyř násobek udržovacích potřeb. To může zahrnovat konzumaci velkých objemů krmiva v době jejich vyšších požadavků, udržení dostatečného objemu může být problémem. Je proto výhodné jíst krmivo, které je:

· Koncentrované s ohľadem na energii a množství živin

· Chutné, aby motivovalo k příjmu Vysoce stravitelné pro redukci objemu
Vlastníci zemědělské půdy se musí o své vlastnictví starat

Během těhotenství a kojení, obsah a rovnováha živin v krmivu jsou důležité a musí být pečlivě regulovány. Je důležité krmit vyváženými krmivy, zvýšené potřeby živin musí být pokryty, když objem krmiva je zvýšený k pokrytí potřeb energie feny. Další přidávání vitaminů a minerálů není nutné a může být aktuální nebezpečné, protože způsobuje nerovnováhu v krmivu. Přídavky vápníku a vitamínu D jsou někdy podávány fenám v pozdní době těhotenství a kojení jako „pojistka“, navzdory tomu tyto nezabraňují eklampsii a mohou ve skutečnosti zvýšit riziko eklampsie nebo calcinosis u feny a vytvářet tak vývojové abnormality u štěňat.

Průměrná doba březosti u fen je 63 dnů, ale jejich potřeba energie se zvyšuje nejvíce v poslední třetině březosti, kdy plody nejvíce přibývají na hmotnosti. Je proto důležité, zabránit překrmování v ranní těhotenství, protože toto může vést k ukládání nežádoucího tuku a může fenu predisponovat k problémům při porodu. Postupné zvyšování přídělu krmiva v průběhu druhé poloviny těhotenství je vše, co je potřeba, dostačující doporučení jsou zvýšit příděl krmiva o 15% záchovné dávky feně každý týden od pátého týdne. Týden před porodem musí fena dostávat o 60% více krmiva než v době krytí.
Protože zvýšené požadavky na krmivo vynucené těhotenstvím jsou relativně malé, mohou být obvykle splněny jednoduchým zvýšením objemu normálního krmiva pro fenu, pokud předpokládáme, že je nutričně kompletní a vyvážené. V období pozdního období březosti a zvláště v případech, kdy vrh je velký prostor představován gravidní dělohy může být tak velký, že místo pro potřebné množství krmiva je omezené a je redukován apetit. V těchto případech podávání koncentrovaných krmiv tak jak jsou označeny např. active nebo určené pro růst štěňat může pomoci zajistit adekvátní množství a pokud nabízíme menší, častěji krmení může to být prospěšné.

Lákacím představuje nutričně nejnáročnější období života pro fenu. Během prvních čtyř týdnů po porodu musí fena dostatečně jíst, aby uživila sebe a své rychle rostoucí štěňata. Extra potřeby energie a živin oproti její normálnímu příjmu jsou v závislosti na velikosti a věku Jejo vrhu, ale vrchol laktace (tři až čtyři týdny po porodu), fena potřebuje jíst něco přes švornásobok její normální záchovné potřeby. Pokud nedodává krmivo dostatečné množství žádaných živin, fena začne vyživovat štěňata ze svých rezerv s následnou ztrátou hmotnosti a kondice. Pokud není fena schopna produkovat dostatek mléka nebo nepřijme objem krmiva, který potřebuje, pak musíme uvažovat o ranním umělou výživu štěňat, aby se feně i štěňátkům dařilo (prospívaly).

Příděl krmiva musí být zvýšen postupně během prvních čtyř týdnů laktace podle toho pokud fena potřebuje. K pokrytí vyšších potřeb laktace předkládané krmivo musí být chutné, vysoce stravitelné, koncentrované do několika malých krmení nebo ad libitum (dle chuti) a krmivo musí být dostupné i v noci. Neomezené pití vody musí být povoleny, protože jsou potřeba velké objemy tekutin na produkci mléka.

Produkce mléka je ovlivněna kvantitou a kvalitou proteinů v krmivu a je důležité, aby přídavky ke krmivu měli dobrou kvalitu. Není vhodné jednoduše zvýšit objem energie v krmivu přidáním zdrojů tuku nebo karbohydrátů. Vhodné jsou krmiva určená pro růst nebo speciálně pro těhotenství a kojení pro krmení v této době.

Odstav vrhu může být převeden postupně, protože náhlá separace feny a štěňat může vést k zánětu mléčné žlázy (mastitis) u feny a ke zpomalení růstu štěňat. Většina štěňat se začíná zajímat o pevné krmivo ve věku asi 3-4 týdnů, i když malá množství měkkého krmiva mohou být předkládány již ve dvou týdnech. Věk, od kterého je alternativní krmivo akceptovány, závisí na velikosti vrhu a množství mléka feny, ale je jasné, že mléko feny zůstává primárním zdrojem živin do věku čtyř týdnů šteniat.Ak jsou štěňata schopny jíst, může být fena od nich oddělena na prodlužující se dobu, aby se snížila produkce mléka. Odstavení může být zcela mezi 6-8 týdnem a doporučuje se omezit krmení feny na její zachová hladinu postupně během odstavu štěňat. Pokud ztratila fena kondici v průběhu kojení, podáváme jí krmivo bohaté na živiny a energii do doby její původní kondice.

Jak pes vnímá čuch

Smysl čich je používán dvěma různými cestami, buď k majiteli, jako když je krmivo zkoumané čichem, nebo v kombinaci s chutí, když je posuzována vůně krmiva v ústech. Psi a v menší míře kočky, se spoléhají na svůj smysl čichu ve větší míře než my. Hlavní část čichového ústrojí není určena k cítění aroma, ale k procesu čištění, ohřívání a zvlhčení vzduchu předtím než se dostane do kontaktu s jemnými oblastmi čichu. Senzorická oblast, čichová sliznice, je pokryta vrstvou hlenu sekretovaného Bowmanová žlázy, do kterého musí být molekuly ze vzduchu, které způsobují pocit vůně či zápachu rozpuštěné, předtím než jsou detekovány.

Jak pes vnímá čuch
Jak pes vnímá čuch

Receptory samy jsou většinou lokalizovány na chilli v hlenu a jsou připojeny k receptorovým buňkám. U psů iu koček jsou tyto chilli déle a vícečetné než u jiných druhů, pravděpodobně pro zvýšenou citlivost nebo rozlišovací schopnosti jejich smyslu čichu. Mezi receptoru buňkami leží podpůrné buňky, které vysílají velký počet microvilov do hlenu. I receptorové i podpůrné buňky jsou kontinuálně obnovovány. Každá receptorová buňka je neuron, který přenáší čichovou informaci přes svůj axon k neuronu v bulbus olfactorius.

Psi mají nejen dobře vyvinutý smysl čichu, ale jsou snadno trénovatelná, a tato kombinace byla lidmi využita pro lov a stopování mnohem dříve, oko pro lokalizaci výbušných látek a nebezpečných léků. Stopovací schopnost psů se zdá být závislá na jejich schopnosti detekovat těkavé mastné kyseliny, které se nacházejí v potu. Před čtyřiceti lety, Kalmus ukázal, že psi jsou schopni rozlišit identická dvojčata, když jejich pachy cítí najednou, ale když mají rozlišit pach pouze jednoho z dvojčat po bezprostředním pokusu s druhým dvojčetem, ukázalo se, že pachy dvojčat jsou si velmi podobné na rozdíl od pachů jiných lidí. Jinými slovy, tyto čichové schopnosti jsou citlivější než naše zrakové schopnosti, když ukazujeme lidi odděleně.

Jak pes vnímá čuch
Jak pes vnímá čuch

Vyhodnocení významu smyslu čichu může také vijsť z porovnání relativního povrchu čichového epitelu, který je u lidí 3-4 cm2, ale 21 cm2 u kočky a 75cm2 u středně velkého psa.

Důležitost vůně při krmení je evidentní na změně chování při kŕrmení, která může vzniknout ve chvíli, kdy předkládáme jedno krmivo a jen změníme vůni. Kočky zůstávají na lahodném suchém krmivu, změníme jejich vzor příjmu krmiva, kdy bylo podáváno krmivo s příchutí masa, příjem potravy po celou dobu byl vynikající. Stejné výsledky byly u psů.

Navzdory tomu nelze prokázat, že by spojení vůně a krmení trvale ovlivnilo chování zvířete, protože vůně masa sama není dostačující k udržení trvale vysokého zájmu.

Co je chuť?

Přestože říkáme, že jídlo „chutná dobře“, aktuálně myslíme, že máme rádi chuť tohoto jídla. Chuť není založena jen na chuti, ale je to vnímání kombinace chuti a vůně, chemických vjemů, ještě v kombinaci s hmatem, taktilní smysl, když je jídlo vložené do úst. Vyblokování nosu, který nedovolí vstupu těkavých komponentů krmení z úst do nosu, má za následek jídlo bez chuti a je používáno v praxi tak, že držením nosu získáme „lepší medicínský vjem chuti“. Toto si můžete vyzkoušet s malými kousky jablka a syrových brambor. Držte svůj nos pevně, nepodvádějte, a žvýkejte kousek jablka a pak brambor. Není cítit jak má, protože prchavé složky, nutné k cítění, byly vyblokované pro vstup do nosu ze zadní části úst.
Ústa jsou přístupový kanál mezi tělem a vnějším světem a to co prochází přes tento kanál jsou živiny, které jsou nepostradatelné pro život. Ústa jsou chráněny vypracovaným screeningovým systémem, který zahrnuje vnější manipulaci s objektem a používá jiné smysly, například zrak a čich, předtím, než je objekt akceptován jako vhodný pro příjem do úst. Ústa samy pak mají další velmi sofistikovaný chuťový skreeningový systém založený na chuti, aroma, struktuře a tento zjistí zda může být objekt akceptován a spolknut nebo má být vyplivnutí. Ústa a s nimi spojené smysly představují komplexní screeningový systém, který byl vyvinut evolucí k posouzení těch složek, které vstupují do trávicího traktu ve smyslu bezpečnosti a potenciálního prospěchu pro zbytek těla. Centrální nervový systém srovnává senzorické vstupy, aby se rozhodl pro akceptace nebo odhojení.

Kubismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Roky 1907 – 1914 Kubismus
jako směr zapůsobil ještě silnější než fauvismus a vyvolal širší odezvy. Termín kubismus se poprvé objevil v kritice týkající se výstavy Georgese Braque v Paříži roce 1908 jako obvyklá odvozenina z francouzského Les cubes – kostky. Náznaky kubismu se projevily již koncem roku 1906, kdy vrcholil fauvismus a zemřel postimpresionista Cézanne. Uskutečnila se jeho velká posmrtná výstava, kde si jeho sklon zjednodušovat předměty do geometrických tvarů všimli příští Kubišta a vzali si z jeho tvorby příklad. Problém řešení zobrazení objemu na rovné ploše se jako první pokusil vyřešit Pablo Picasso na svém obraze Avignonské slečny, zejména na dvou aktech v pravé části obrazu.

Bauhaus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Ať se počínaje renesancí používal jakýkoliv perspektivní systém, objem se znázorňoval vždy pomocí šerosvitu a to tak, že se střídáním světla a stínu dosahoval dojem plastičnosti. Malíři 19. století, hlavně impresionisté, pokládali tento postup za „špinění barev“, protože se na stíny vždy používali temné barvy. Impresionisté přisoudili barvě hlavní roli, nepoužívali tmavé barvy, rozpustili tvar a objem předmětu v oslnivé barevnosti, obdivuhodné, ale rozkladné, častokrát posunuté do nereálných barev. Gauguin znovu vrátil předmětem pevnou obrysovou linii a zavedl systém barevných ploch, ale vzdal se objemu. Seurat nepoužíval černou barvu, ale zachoval nejklasičtější stavbu tvarů. Největším přínosem však byla tvorba Paula Cézanna, budování objemu na základě barevné odlišení a zjednodušování tvarů do geometrických útvarů. Kubismus oproti fauvizmu nebo impresionismu není intuitivní ani instinktivní, nevyjadřuje žádné emoce ani pocity. Vzniká často intelektuální úvahou nad problematikou vyjadrenoa objemu na ploše. Nezná modelování objemu světlem a stínem, vyjádření prostoru perspektivou; je naopak neiluzívny, řeší problematiku tvaru sobě vlastním novým způsobem. Kubismus je novým rozumovým vyjádřením objemu v prostoru, má záměr malovat věci ne jak se jeví, ale jak je známe. Kubišta redukují tvary na základní geometrické útvary trojúhelníku, koule, krychle, kužele. Pozorují tvar z několika zorných úhlů, všechny pohledy zachycují na jednom obraze.

Expresionismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Georges Braque byl nejprve fauvisty, ale zaujalo ho Cézannovu malířství a pod jeho vlivem začal geometrismu tvary. Ve svých krajinomalby se vyhýbal atmosférickým jevům, zvyšoval horizont, aby omezil účinky světla a rozkládal velké základní objemy na série menších útvarů.

Suprematismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

V obrazech tohoto druhu šlo o analýzu tvarů, proto kubismus v této fázi dostal pojmenování analytický kubismus (1909 – 1912). Jednotlivé zorné úhly byly tzv. fazety, poskládáním kterých by měla vzniknout v intelektu pozorovatele plastická představa zobrazovaného předmětu. Kubišta v této fázi potlačili barevnost, používali jen hnědé, okrové, černé a zelené barevné tóny. Náměty obrazů byly většinou známé předměty – figura, portrét, krajina, nejčastěji však zátiší. Absentovala dejovosť. Od roku 1911 se do analytického kubismu vetřela myšlenka udělat obrazy více srozumitelné. Umělci začali do kompozic zařazovat stylizované figurativní detaily. houslové kolíky, zvukové otvory, litery nebo číslice, noviny, viněty z lahví, napodobeniny materiálů atd. V roce 1912 začali Picasso a Braque lepit na plochy pláten útržky papíru, novin a skla, začali používat různé do té doby v malířství nepoužívané materiály. Tato nová technika – koláž – byla tedy objevem kubismu.
Druhá fáze kubismu, tzv. syntetický kubismus (1912 – 1914) reaguje na nebezpečí analytického kubismu – ztrátu homogennosti a pevnosti objemů, ohrožení jejich identity. Kubišta chtějí předmětem, které rozbili na množství ploch v analytické fázi vrátit jejich vnitřní skĺbenosť. Jde o vystižení nejpodstatnějších aspektů jednoho předmětu. Tuto ideu prosazoval zejména malíř španělského původu Juan Gris, ale i Ferdinand Léger, Jean Metzinger, Albert Gleizes, Robert Delaunay [Delone] a další. Kolem kubistů se soustředili i literáti Gertruda Steinová a básník Guilamme Apollinaire.

Kubismus se projevil hlavně v malířství a sochařství, výjimečně v architektuře. Unikátní je kubistická architektura v Čechách, projevující se ve dvou fázích – kubismus (1910 – 1918) a rondokubizmus (1918 – 1924).

Kubistické stavby se vyznačují používáním mohutných plastických tvarů, které působí jako skladby nerostů nebo jako jednoduché hmoty, dodatečně seříznuté špachtlí. Vnitřní prostor používá většinou pravý úhel a prolíná se s venkovním prostorem. Takové stavby jsou většinou zařízeny původním kubistickým nábytkem.

Rondokubizmus vychází z použití a aplikace kruhu a jeho výsečí. Tento způsob ve své tvorbě uplatnili Pavel Janák, Josef Gočár, J. Chochol a V. Hoffman.

Naivní umění v době, kdy se zájem umělců razantním způsobem od japonské tisku k umění černé Afriky, objevil se zájem o naivní umění. Nový, neotřelý pohled na svět prezentovali neškolení výtvarníci, kteří malovali intuitivně, bez znalostí výtvarných principů. Díla mají osobité chápání světa a poetiku. Nekorunovaným králem naivních malířů se stal Henri Rousseau, nazývaný Celník. Stejně i Seraphine Louis, která ve vytržení materializované své vidiny. Její velké květinové zátiší jsou komponovány podle zvláštní logiky, která je známá i z kreseb duševně nemocných.

starokřesťanská architektura

– Starověká architektura spojená s nově založeným křesťanským kultem. V roce 313 bylo křesťanství Milánským ediktem, vydaným císařem Konstantinem Velikým, přizpůsobeny s ostatními náboženstvími Římské říše a r. 380 se stalo jediným státním náboženstvím. Zpočátku se architektura vyvíjela souběžně s římskou antikou a bezprostředně z ní i vycházela. Budují se především chrámy, Křtitelnice a mauzolea (na chrámy se zpočátku přetvářejí tehdejší profánní baziliky nebo hrobky – např. S. Constanza v Římě). Chrám, který byl v antickém období příbytkem božství, se v křesťanském pojetí mění na prostor na shromažďování věřících. Na východě (Sýrie) se stává samostatnou hospodářskou jednotkou s kostely, hospodářskými a obytnými budovami, dílnami, školami, nemocnicemi atd. (Předobrazem středověkého kláštera). Chrámy se staví podélně nebo centrálně. Podélné vycházejí z římské baziliky a z antického chrámu přebírají orientaci presbytáře na východ. Hlavní loď byla zakončena apsidou s oltářem, katedrou pro biskupa a sedadly pro šlechtu. Velkou část hlavní lodi zabíral prostor pro zpěváky (solea). Strop byl většinou plochý, trámový nebo s průhledem do krovu. Podpory tvořily pilíře a sloupy. V období rozpadu Římské říše se často používaly sloupy ze starších antických staveb. Na západní straně chrámu bývalo atrium se čtvercovým dvorem a studnou uprostřed. Centrální jsou především Křtitelnice a mauzolea. Dodržovala se zásada podřízení vedlejších prostor ústřednímu. Stropy byly ploché nebo klenuté (kupole, valená nebo křížová klenba) .Vytvoril se nový typ chrámu, tzv. podélná centrála. Významné památky jsou: S. Maria Maggiore, S. Clemente, S. Prasede v Římě, mauzoleum Gally Placido a kostel S. Vitale v Ravenně, kostel S. Marco v Benátkách. Na východě chrámy sv. Ireny, sv. Sofie (Hagia Sofia) v Istanbulu, sv. Juraje v Soluni (Thessaloníki) a dále Babuda, Turmanin, Kalb-Luzeh, Sakka, Tafka a jiné v centrální Sýrii.

Epos O Gilgamešovi

Doba vzniku: Epos o Gilgamešovi není dílem jednoho člověka. Má za sebou dlouhý vývoj a svými počátky do konce 3. tisíciletí p.n.l., kde vznikl ústní tradovaný cyklus sumerských písní zachovaných až v popisech ze začátku 2. tisíciletí p.n.l.

Epos O Gilgamešovi
Epos O Gilgamešovi

Vydání: Toto třetí a přepracované vydání eposu o Gilgamešovi vydavatelství Klubu přátel poezie bylo zestylizované do celku pomocí úryvků různých verzí tohoto eposu. Mezi nejčastěji používané verze patří Asýrie verze z knihovny Aššurbanipalovej a ze Sultantepe, staře a novobabylonské verze z Iščali, dále verze Chetitská, Ninivští a Akkadský. Takto čtenář nabude představu, jaký vývoj podstoupil epos od doby starobabylonské až do doby novoasyrské vydání ze 7.století p.n.l.

Kompozice: Kniha kromě samotného eposu obsahuje ještě dodatky v podobě sumerských epických básní o Gilgamešovi a vyprávění o potopě světa podle babylonské verze a podle bible.

První letošní novinky v hypotékách

Postavy: V tomto eposu vystupuje mnoho postav.
Hlavní hrdina Gilgameš, mocný a krutý vladař, jehož změní přátelství s Enkiduem na nebojácného hrdinu. Enkidu, necivilizované tvor, který se stane rozvážným a odvážným mužům. Dále nevěstka Samchi, která od základů změní Enkiduem život, spravedlivý Bůh Samas, rozmarná Bohyně Ištar, moudrý a dobrotivý Uta-napište, který jako jediný člověk dosáhl nesmrtelnosti a mnoho dalších postav.

KOUPĚ družstevního BYTU

Obsah: Děj začíná v Uruku, starém sumerské městě, kde vládne mocný král Gilgameš, ze dvou třetin Bůh a z jedné člověk. Je synem uruckého krále Lugalbanda a bohyně Ninsun. Jeho vláda těžce doléhá na obyvatele Uruku. Od rána do večera musí pracovat na stavbě městských hradeb, z čeho jsou pobouřeni. Proto se obrátí na bohy s prosbou, aby ukončili královu tyranii. Jejich žádosti vyhoví sám nejvyšší Bůh Anu. Stvoří polodivokého člověka Enkiduem, muže s tělem zarostlým srstí, žijícího společně s gazely a dobytkem na stepi. Ochraňuje zvířata, čímž znemožňuje lovců lovily. Jelikož jsou proti takovému silák bezmocní, obrátí se na Gilgamešovi. Ten Enkiduem posílá nevěstku Samchi, se kterou se po šest dní a sedm nocí oddává rozkoši, a přitom nehlídá dobytek. Za tuto dobu se mu zvířata odcizili a on ve své osamělosti zatouží po lidském přátelství.

Jak řešit problémy se splácením hypotéky?

Enkidu se postupem času promění na civilizovaného člověka. Když se dozví o Gilgamešovej síle, zatouží setkat se s ním v boji. Mezi oběma dojde k zápasu, ve kterém Gilgameš podlehne. Když v Enkiduem pozná nebezpečného protivníka, uzavře s ním přátelství na život a na smrt. Hnán touhou zpečetit nové přátelství, rozhodne se odstranit ze světa špatného netvora Chumbabu, sídlícího v dalekém lese v libanonských horách. A tak se Gilgameš spolu s Enkiduem vydávají na výpravu k Chumbabovmu cedrového lesu. Za dlouhého pochodu se Gilgamešovi přísní pět snů, které věští vítězství nad nepřítelem. Když konečně vkročí do lesa, začnou kácet vzácné stromy, čímž velmi pobouřil Chumbabu, který je vyzve na souboj. Vtom ale bůh Samas rozpoutá proti Chumbabovi osm bouřlivých větrů, které jej oslepí. Gilgameš s Enkiduem ho pak zabijí a vydají se na vítěznou cestu domů.

Po jejich příchodu do Uruku se do Gilgamešovi zamiluje bohyně Ištar a nabídne mu manželství. No on dobře ví, jaká je Ištar v lásce nestálá a její nabídku odmítne. Bohyně, pobouřena touto urážkou, pošle na Gilgamešovi nebeského býka. Nicméně on ho s Enkiduovou pomocí zabije a uspořádá hostinu na počest vítězství. Bohové se zatím rozhodli, že jeden z hrdinů musí být potrestán za nerozvážně činy při boji s Chumbabom a nebeským býkem. Ortel smrti padne na Enkiduem, který onemocní a v Gilgamešovom náručí na dvanáctý den zemře.

Náhlý skon přítele Gilgamešem otřese a s myšlenkou na smrt se nemůže smířit. Strach ze smrti a touha poznat, jak ji překonat ho vyžene na cestu za svým předkům Uta-napištimom, jehož jako jediného bohové obdařili nesmrtelností. Cesta k němu vede k hoře masu, střežené štíry – lidmi, odtud pohořím, kde vládne tma, až k mořskému břehu. Setkává se s Ušarnabim, lodivodů Uta-napištima, který se mu rozhodne pomoci. Vyberou se na třídenní cestu spolu se sto dvaceti dlouhými tyčemi na palubě na odstrkávanie lodi (každá tyč mohla být použita pouze jednou). Po setkání, Uta-napište odpovídá Gilgamešovi na otázku, jak získal nesmrtelnost. Vypráví o tom, jak se jednou bohové rozhodli seslat na Zemi potopu a tak vyhubit zlobivé lidstvo. Jeden z bohů potají přikázal Uta-napištimovi, šumppackému králi, aby postavil velkou archu, do které naložil celou svou rodinu, bohatství, stepní zvěř a všech řemeslníků. Když tak učinil, bohové seslali potopu, která trvala šest dní a sedm nocí. Sedmého dne se voda uklidnila. Když bohové zjistili, že všichni lidé nevymřeli, darovali Uta-napištimovi a jeho ženě nesmrtelnost.

Nakonec starý muž pořadí Gilgamešovi, aby bděl šest dní a sedm nocí, tak získá to, co chce. To se mu však nepodaří. Poslední možností je rostlina na dně moře, která dává život. Gilgameš se ponoří do vody a rostlinu z hloubky vyloví, ale při cestě zpět mu ji ukradne had. Takto Gilgameš definitivně ztratí možnost stát se nesmrtelným. Nakonec se vrátí do Uruku a pyšně ukazuje Ušarnabimu jeho silné zdi a základy. Epos končí oslavou mohutných hradeb města.

Vietnamský konflikt (1965-1975)

Vietnamský konflikt 1964 – 1975
Francouzská Indočína se po letech bojů o samostatnost vymanila zpod francouzské nadvlády roce 1954. Rozdělila se na Kambodžu, Laos, Severní (VDR) a Jižní Vietnam (VR). Oba Vietnamem měly být pouze dočasně rozděleny 17. rovnoběžkou. Během 2 let měli v obou částech proběhnout demokratické volby po kterých se měla země opět spojit. Volby se neuskutečnily, komunisté je ale i tak nepotřebovali, zemi se rozhodli sjednotit násilím. Již v roce 1961 začaly první malé oddíly partyzánů tzv. Vietcongu infiltrovat Jižní Vietnam ze západu přes nechráněnou oblast hustých pralesů, přičemž drze narušovaly svrchovanost Laosu a Kambodže, přes které procházely. Vytvořili si jakousi síť silnic chodníčků a táborů, odkud se připravovali na útoky na jih, případně doplňovali své prořídlé řady po návratu z bojů. Již od počátku byla Saigonská vláda téměř bezmocná v boji proti partyzánům, jihovietnamské Armáda (JVA) cvičena Američany nedokázala zastavit partyzánů, kteří již kontrolovali část venkova a ustanovili tam Republiku Jižní Vietnam podle komunistického vzoru. Proto začali Američané posílat do jižního Vietnamu stále více vojenských poradců a zbraní. No přes veškeré úsilí rostoucí počty poradců válku vyhrát nemohli.

Vlastníci zemědělské půdy se musí o své vlastnictví starat

Proto Američané využili incident ze dne 2. srpna 1964, při kterém byl napaden am. torpédoborec severovietnamské torpédové čluny v mezinárodních vodách. Incident byl označen jako útok na Spojené Státy. O dva týdny Americký Kongres rozhodl o přímém vojenském angažování se ve Vietnamu. Prezident Johnson nařídil bombardování strategických cílů na území severního Vietnamu. Nesmyslné nařízení i samotný fakt, že až do roku 1970 nemohly být napadány cíle za 20. rovnoběžkou způsobil letectvu zbytečně vysoké ztráty, bez valných výsledků. V téže době bylo do Vietnamu přemístěno několik divizí Americké Armády i Námořní pěchoty. Spolu s Američany bojovali na straně Jižního Vietnamu i Australští, Novozélandští, Jihokorejští, Tchajwanští tak Thajští vojáci. Partyzáni se rozhodli porazit jih ještě dříve, než na něj vstoupí větší množství Američanů. Útok plánovali tak, že by rozdělil Jižní Vietnam na dvě části útokem přes Centrální Vysočinu, oblast obývanou zejména horalů, kteří spolupracovali a s Američany. Ti jim na rozdíl od partyzánů pomáhali. A tak 9. listopadu 1965 ráno nečekaně natrefili am. vojenské vrtulníky na postupujících partyzánů.
Rozpoutala se tvrdá přestřelka mezi dvěma pluhy (32., 33., 66.) Severovietnamské armády (SVA) a americkou 1. Aeromobilnou div. v pohraničním údolí Ia Drang. Nikdo nečekal že by tato nezkušená (ale dobře vybavená) divize mohla vybojovat první vítězství na účet Američanů. Výsledek bojů byl 3 561 zabitých severovietnamských vojáků při ztrátě 300 Američanů během dvou týdnů bojů. Bylo to vítězství v poslední chvíli, které odvrátilo hrozící porážku Jihu. Hlavní velitel Am. vojsk ve Vietnamu Gen. W. C. Westmoreland byl přesvědčen, že nepříteli se nesmí nechat čas na odpočinek, je třeba na něj vyvíjet neustálý tlak, hnát ho a pronásledovat dokdy se nevzdá nebo nepadne.

prodej činžovního domu v Praze (Nové Město- Jungmannova ulice)

Zahnat ho do džungle, daleko od měst a populačních center kde se nebude moci spolehnout na okrádání rolníků ani na verbování nových odvedenců. To se Američanům pod jeho velením částečně podařilo v roce 1967. V tomto období se partyzáni uchýlili k defenzivní taktice čili kladli miny, případně bambusové pasti do zakrytých jam, této taktiky se přidržovali až do odchodu Američanů. Klima je ve Vietnamu k nevydržení, vysoká vlhkost vzduchu je ráj pro nejrůznější hmyz. Nejčastějšími místy bojů byly páchnoucí rýžová pole plné bláta a pijavic, případně neprůchodný džungle s hady a štíry. Vietnam nebyl příliš přívětivým místem. Roku 1967 začaly být v USA populární protiválečné manifestace. Na největší z nich, která se konala ve Washingtonu 13. května se účastnilo až 70 000 „bojovníků za mír“. Demonstranti označovali Američanů bojujících ve Vietnamu za zrádce nebo válečných zločinců a mávali vlajkami Vietcongu. Komunisté v Hanoji využili americkou veřejné mínění ve svůj prospěch na sérií mírových jednání, po jejich neúspěšném skončení pokračovaly boje stejným tempem. Američané se pokoušeli zničit sítě tunelů, které partyzáni usilovně hloubili. Tyto „podzemní pevnosti“ byly místem kam se odvážili proniknout jen ty nejodvážnější Americké jednotky. Partyzáni nedokázali porážet Američanů přes den, zatímco noc patřila jim. Pokračovaly i každoročně se opakující boje o rýži v deltě Mekongu (protože partyzáni byli ze severu zásobování pouze zbraněmi a municí, potraviny kradli hladovějícím zemědělcům) a hlavně na hranicích s neutrálním Laosem v obklíčené americké základně Khe Sanh. Američané zvykli pronásledovat partyzánů vrtulníky. Díky propracované taktice byly posádky vrtulníků schopny zlikvidovat za den stovky partyzánů. Zmasakrovaná jednotky SVA většinou ustupovaly do neutrální Kambodže, kde se zotavovaly a připravovali na nové boje.
Začátkem ledna 1968 pronikaly Severo Vietnamští vojáci zpět v malých skupinách přes hranice na jih, kde se soustředili v okolí měst a spojovaly se znovu do celků. Téměř polovina vojáků JVA byla přes svátky na dovolených u svých rodin, a ani Američané nebyli dostatečně připraveni. 30. ledna 1968 brzy ráno spustili severovietnamci svou nejrozsáhlejší ofenzivu, která se začala na Nový rok v největší vietnamský svátek. Ve městech po celém jižním Vietnamu probíhaly boje. V Saigonu se rozpoutal zmatek ke kterému se ještě přidali i poplašné zprávy špatně informovaných novinářů, takže Amerikou otřásla mylná zpráva, že se partyzánům podařilo obsadit Am. ambasádu, správa téměř přerostla do národní tragédie. Útok na Saigon byl ale velmi roztříštěný na to aby uspěl. I v jiných městech probíhaly tvrdé boje. Zejména v císařském městě Hue se útočníci udrželi až do konce měsíce, poté co obsadili historické centrum města a opevnili se ve starobylé citadele. Pouze v Hue bylo zabito kolem 5 000 partyzánů a 600 Američanů a Jihovietnamci. Ve městě zahynulo 5 800 civilistů, většina z nich byla zastřelena komunisty, kteří popravili každého, kdo podporoval JVA nebo Američanů. Ofenzíva „Tet“ zkrachovala během 2 měsíců, namísto všeobecného povstání vyvolala pouze odpor ke komunistům. Větší boje probíhaly neustále kolem obklíčeného Khe Sanhu, po jeho odblokování chybělo komunistům v Hanoji dalších 10 000 soudruhů. Na vojenské poradě v Hanoji naléhal generál TANH (velitel jednotek SVA na Jihu) na Ho Či Mina, aby zastavil nesmyslné krveprolití, protože na Severu se již rodilo méně chlapců než na Jihu umíralo. Ho Či Min ale pouze pokrčil rameny a přikázal zvýšit odvody. Po Tanhovej smrti dezorganizována rozpadající se partyzánské hnutí krvácelo. Pročesávací obranné operace znovu nenechávali komunistům čas na odpočinek. Většina přeživších ale utekla do Kambodže. Partyzáni se na mírových jednáních ale chovali drze a žádali odchod všech cizích vojsk z Jižního Vietnamu. Navzdory tomu že byli Američané nejblíže k vítězství za celou válku (i proto že Ho Či Min roce 1969 zemřel), v Americe média prezentovali válku jako velkou porážku a apelovali na ukončení bojů a stažení vojsk. Vůle ukončit válku stoupla i poté, co se v Americkém tisku objevily dosud utajované zprávy o válce. Byl odhalen i masakr v Mai Lai, osadě, kterou napadlo letectví napalmem, protože se v ní skrývali partyzáni, kromě nich ale zahynulo i množství civilistů. Incident způsobil velké pobouření, ale ve skutečnosti nebyl ničím neobvyklým.
Jelikož byla Vietnamská válka doslova válkou v přímém přenosu, stali se záběry napalmem popálených dětí vybíhajících z hořící osady symbolem této války. Méně známou morbidní záležitostí byly tzv. „Zóny volného odstřelu“, v částech země, které kontrolovali partyzáni nebylo třeba žádat povolení k palbě, i v těchto oblastech ale žili civilisté. Blížící se volby a veřejné mínění tlačili na amerického prezidenta, který byl nucen schválit odchod Američanů domů. Proto se od roku 1970 začalo asi půl milionu Am. vojáků postupně stahovat. Před odchodem ale stihli ještě 2 krát odvrátit porážku Jihu. A to roku 1970 invazí do pohraničních oblastí Kambodži, kde se poprvé mohli Američané pomstít partyzánům a pronásledovat je na vlastním území. Americká veřejnost byla pobouřena, protože válka zasáhla údajně neutrální zemi. Prezident proto na tiskové konferencí oznámil, že Am. vojska proniknou pouze 30 km do vnitrozemí. To ale okamžitě využili partyzáni a stáhli se za toto 30 km pásmo, kde byly v bezpečí. Ti partyzáni, jejichž zachránili nespokojeni pacifisté z Ameriky se zanedlouho vrátili zpět do Vietnamu, kde mohli zabíjeli dalších Američanů. Naposled se Američané angažovali v této válce roku 1973, kdy americké letectvo zvrátilo průběh „Jarní invaze“ partyzánů do Jižního Vietnamu. Ti už jen vyčkávali na odchod Američanů. Jih nebyl schopen bránit se bez podpory perfektně vyzbrojených odvážných Američanů. Zůstalo pouze 10 000 poradců a část leteckých sil. Američané spolu s partyzány ještě před svým odchodem uzavřeli v Paříži smlouvu o ukončení bojů ve VR, ale v podstatě jí podepsali rozsudek smrti, protože partyzáni nikdy neplánovali tuto dohodu dodržovat. Vietnamský problém smetla nová vláda ve Washingtonu pod stůl. A tak v březnu roku 1975 komunisté mohutným útokem přes Centrální Vysočinu rozdělili jih ve dvě. A jednotlivé ohniska odporu během 2 měsíců pokořili. Přes tyto dva měsíce byl v celém Vietnamu totální chaos. Americké námořnictvo ale stihlo evakuovat většinu Američanů a kolem 10 000 Vietnamců. Posledními padlými Američany v této válce byli dva příslušníci Námořní Pěchoty, který střežili velvyslanectví během jeho evakuace, ani jeden z nich neměl více než 18 let. Poslední demokraticky smýšlející vlastenci se bránili na letecké základně blízko Saigonu. Tato jednotka výsadkářů byla poslední hrstkou bránících se, bojujících až do konce. 1. května 1975 byl dobyt Saigon. Sloučením VDR a VR roce 1976 vznikla VSR.
(Ta byla letos napadena Kambodžou a další tři roky Čínou.) Mezi lety 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu 58 200 Američanů, 3 700 000 Vietnamců (z toho 1/2 tvořily civilisté). 2 500 Američanů je stále nezvěstných. Po ukončení války 60 000 Amerických válečných veteránů spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na předávkování drogami. Toto množství převyšující množství padlých je způsobeno tím, že se mladí vojáci celý rok své služby setkávali s ohromnou brutalitou a po příchodu domů potupou, kterou způsobily média, což mělo za následek, že si nedokázali najít práci adekvátní jejich kvalitám. Mnozí se nedokázali smířit se ztrátou přátel, prodlužovaly si službu v armádě, aby je mohli pomstít. Jen málo z nich se domů vrátilo jinak než v igelitovém pytli, nebo nezraněné. Až 20% ztrát (11 640 padlých) si Američané způsobili vlastní palbou. Většinou „díky“ nezkušeným a neschopným velitelem. 50 000 vietnamských dětí se narodilo těžce postižených následkem rostlinného jedu Agent Orange. Na území Vietnamu bylo shozeno více tun bomb než se shodilo všemi bojujícími stranami dohromady během 2. sv. války. Vietnamský konflikt v letech 1964 – 1975 byl nejrozsáhlejším a nejkrvavějším ozbrojeným konfliktům 2. poloviny 20. století. Pokud je pravdou to, že války se vyhrávají v srdcích vojáků, tak tuto nikdo nevyhrál. Vietnamská válka byla první strategickou porážkou Američanů v historii.